Bečov

Historie hradu, zámku a města

Majestátní hrad na vysoké skále uprostřed hlubokého údolí nad řekou Teplou svými zámky sestupuje na skalnatý hřbet s malebně rozloženým městečkem. Počátek zdejšího osídlení najdeme v ranném středověku, kdy na místě nynějšího kostela stávala celnice, střežící křižovatku důležitých zemských cest. Hrad v dnešní poloze se poprvé připomíná r. 1314 v souvislosti s českou kolonizací kraje jako sídlo českého rodu Hrabišiců z Oseka. Rod pánů z Oseka, později psaný z Rýzmburka, rozvíjel dolování cínu a v r. 1399 docílil povýšení obce na město. Hrad a rozsáhlé panství drželi tito pánové do počátku 15. století. Poté se majitelé často střídali; za husitských válek byl hrad vypleněn husitským hejtmanem Jakoubkem z Vřesovic. V r. 1495 koupili bečovské panství Pluhové z Rabštejna, kteří dále rozvíjeli dolování cínu a velice na něm zbohatli. Ve Slavkově si postavili výstavný dům, ve kterém občas pobývali. Kašpar Pluh z Rabštejna, který byl luteránského vyznání a patřil mezi nejmocnější muže v království, se postavil do čela prvního stavovského povstání proti Ferdinandov I. Habsburskému. Po potlačení vzpoury byl zbaven všech hodností a majetku a před ztrátou hrdla uprchl do Míšně. I když se po nástupu nového panovníka směl do Čech vrátit, žil až do své smrti (v roce 1585) bez majetku a dřívějších hodností v Sokolově. Bečovské panství nadále sloužilo většinou jako zástava za dluhy císařské komory. Konec cínové prosperitě učinila třicetiletá válka, kdy byl hrad důkladně opevněn a obsazen vojsky. Po skončení války se celé panství, podobně jako královstí, dostalo do úpadku a rozkladu. Bečovský hrad byl nazýván „pustým“ a musela být odstraněna značná část opevnění. Od r. 1624 jej drželi Questenberkové. V r. 1752, kdy se císařovna vzdala korunních práv na Bečov, jej získali Kounicové, za nichž byla postavena pozdně barokní zámecká budova s mostem přes bývalý hradní příkop. V r. 1813 koupil celé panství belgický vévoda Fridrich Beaufort-Spontini. V následujících letech byly místo starých nevyhovujících cest budovány nové silnice směrem na Plzeň, Karlovy Vary a Mariánské Lázně, které slouží dodnes. Bečov se dokonce v polovině 19. stol. stal sídlem okresního soudu. Počátkem sedmdesátých let 19. stol. dal Beaufort zbořit veškeré domy u řeky pod hradem a na jejich místě zřídil park. V téže době byly prováděny některé stavební úpravy a bouralo se v rámci návrhů architekta Josefa Zítka. Po skončení 2. světové války bylo Beaufortům za aktivní spolupráci s nacisty panství zkonfiskováno a rozděleno různým uživatelům. Zámek sloužil jako škola, z Pluhovského paláce a hradu mělo být muzeum. V r.  1969 získal celý hradní a zámecký okrsek plzeňský památkový ústav a postupně se začalo rekonstruovat. Práce kulminovaly v r.  1996, kdy došlo k slavnostnímu zpřístupnění barokního zámku veřejnosti. Nejdříve se zde představila výstava západočeské gotiky, později byla z navrácených mobiliářů instalována zámecká expozice. Ta je nyní soustředěna do druhého patra, neboť celé první patro je věnováno unikátní prezentaci „nálezu století“ - románskému relikviáři sv. Maura.

Z čeho panství žilo a bohatlo

Počátky Bečova souvisí s křižovatkou důležitých cest, při jejichž průjezdu se vybíralo clo, což Borešovi z Rýzmburka potvrdil v roce 1387 král Václav IV. Ovšem největšího bohatství se majitelé panství domohli v období od 13. do 16. století těžbou zlatých a stříbrných rud a zejména cínu. Těžba cínu vyvrcholila v první polovině 16. století (renesance), kdy byl český cín z této oblasti nejlepší v Evropě. Kašpar Pluh z Rabštejna vydal roku 1509 řád pro cínové hornictví, jaký měly už stříbrné doly. Bylo v něm zakotveno místní starší zvykové právo. Bohatství ovšem bylo natolik lákavé, že si na ně začal činit nárok na základě královského cínového monopolu císař Ferdinand I. Protože byl tento monopol uplatňován po celém království, o své výnosy z dolů stříbrných se začali obávat také Šlikové a situace nakonec přispěla k prvnímu stavovskému povstání i k tzv. Šmalkaldské válce. Nepříliš velká ochota ostatních stavů byla příčinou malé zemské hotovosti a následně i porážky v bitvě u Mühlberka v r. 1547. Nejbohatší část dolů a lesů si císař ponechal (z toho pozdější název oblasti „Císařský les“), ale rozvoj měst na základě těžby z cínových dolů a cínařství pokračoval. Postupně byly zpracovány složité báňskoprávní předpisy, které se podle potřeby měnily a modifikovaly. Cín se ovšem těžil nejen hlubinným dolováním, ale i rýžováním. Rýžoviště se přidělovala obdobným způsobem jako hlubinné doly. Cínová rýžoviště zabírala do 17. stol. celkem asi 250 ha. Pro potřeby dolování bylo zapotřebí množství dřeva na výdřevu šachet a štol a na pálení při použití metody rozvolňování ohněm. Také na výstavbu doprovodných objektů, dopravních cest i na stavby obytné se spotřebovalo množství dřeva. To vedlo k velkému kácení i následnému rozvoji lesnictví. Dřevo se muselo ke svému uživateli dopravovat, stavěly se nejen cesty pro koňské povozy, ale i kanály na plavení polen. A voda byla zapotřebí i na rýžování a na vyplavování rudy. Pro odvádění nežádoucí vody, která zaplavovala doly, byly sestrojovány čerpací stroje, opět na vodní pohon. Přirodní toky nestačily, proto byly postupně postaveny důmyslné vodní cesty, kanály a retenční nádrže. Zdejší vodní soustava patřila mezi největší v Evropě a má, ovšem pozdější, evropskou obdobu snad jen v Harzu a v okolí slovenské Banské Štiavnice. Konjunkturu přerušila až třicetiletá válka, po jejímž ukončení se těžba už nikdy nevrátila do renesančních rozměrů.

Znak pánů z Oseka dříve psaných Hrabišicové, později z Rýzmburka. Významný rod, jehož člen Boreš (1226-1277), který se první připomíná jako majitel Bečova, byl komorníkem krále Václava I. a donutil vzbouřeného kralevice, pozdějšího krále Přemysla Otakara II., aby navrátil trůn svému otci. Roku 1260 bojoval u Kressenbrunnu a "dobyv vozův krále uherského nabyl velké kořisti". Vedle Bečova měli v držení panství Osek, Duchcov, Bochov, Žlutice. V 16. stol. rod zchudl a vymřel.

Pluhové z Rabštejna byli starým českým vladyckým rodem, povýšeným v 15. stol. do panského stavu. Už Hanuš, který byl nejvyšším kancléřem Království českého (1533-1537) podporoval hornictví a díky výnosům z dolování patřil k nejbohatším pánům v Čechách. Jeho synovec Kašpar zdědil vysoké postavení i jmění a rozhojnil stavby v Bečově. O všechno přišel po porážce stavovského povstání, zachránil si život útěkem do Míšně. Po povoleném návratu zemřel r. 1585 a s ním vymřela česká větev rodu.

Questenberkové byli německým panským rodem, za služby císaři v třicetileté válce byli povýšeni do hraběcího stavu. Císařský sekretář Gerhard získal v roce 1624 konfiskovaný Bečov a Jaroměřice nad Rokytnou. Smrtí Jana Adama v r. 1752 rod končí.

Beaufortové-Spontini Pocházeli z Belgie, Bečov koupili v roce 1813.

Pověst o Pluhovi z Rabštejna, kterak zachránil hrad

Pomocníci dokončili vrtání děr a střelmistr je naplnil dynamitem, pochvalujíce si ten nový vynález Alfréda Nobela. Natáhl zápalné šňůry a všichni se utíkali schovat za konírnu. Když se přesvědčil, že nikdo není v prostoru, sám zapálil doutnák a utekl také. Vzápětí se ozvala hromová rána a mohutná hradba i s částí skalního podloží u kaplové věže hradu se za ohlušujícího rachotu zřítila. Vše se zahalilo oblaky prachu. I obloha se najednou zatáhla, bude pršet, vzhlédl k ní střelmistr, to je dobře, aspoň se ten prach spláchne. Závoj prachu už řídl, jak se počal usazovat na všechno kolem. Střelmistr pohlédl na sutiny a strnul, s ním všichni kolem. Z řídnoucí mlhy prachu vystupovala temná mužská postava ve splývavém plášti a starobylém klobouku. Když už si pomyslel, že je to něco, co bylo zazděno v silné hradební zdi, postava se pohnula. Zděšení dělníků přerostlo v hrůzu, když se postava toporně otočila. V cínově šedém zachmuřeném obličeji žhnuly oči a prskaly jiskry jak z otevřených dvířek tavicí pece. S křikem všichni prchali po kamenité cestě dolů k zámku, padajíce jeden přes druhého. Bez zaklepání a svolení vpadl potlučený střelmistr do zámecké knihovny k vévodovi Beaufortovi, který už vstával, podrážděn křikem z venku. Přes rameno mu zvědavě pokukoval architekt Zítek, protože právě projednávali jím zpracované plány na přestavbu hradu. Když Beaufort vyslechl zajíkavou zprávu střelmistra, vztekle ho vyhodil a nahlas zaklel s politováním, jako častokrát, že není středověk, aby tu pakáž pověrčivou a línou nechal zpráskat. Právě z této touhy po zašlé moci vznikal až příliš romantický návrh přestavby celého sídla. Už si sedl, aby pokračovali v jednání. Stále ještě nadávaje, teprve za chvíli si uvědomil, že hluk neustal, jenom se změnil ve stále sílící dunění. Vyskočil a chtěl sáhnout do skříně s puškami, aspoň střelbou do vzduchu postraší tu verbež, když práskly venkovní dveře, hluk se stal nesnesitelným. Dveře do knihovny se rozlétly a v nich stanula ta temná cínová postava. Z očí jí sršely jiskry až na plány na stole. Aniž pohnula cínovými ústy, vydala postava tak hrůzný skřek, že oběma pánům zalehly uši, Beaufort omdlel a padl na podlahu. Zítek se k němu sklonil s pomocí, když vzhlédl, postava byla pryč, zůstaly jen popálené a potrhané plány. Když se oba vzpamatovali, pochopili, že je navštívil někdejší majitel panství, Kašpar Pluh z Rabštejna, s varováním, aby hrad, který vybudoval a který byl svědkem jeho nesmírné moci a bohatství i náhlého pádu, nechali na pokoji. Tak se i stalo. Přestavbu Beaufort bez vysvětlování zastavil a hrad tím byl zachráněn do dnešních časů. Jenom rozštípané dveře knihovny museli opravit.

Michaela Tesařová