Česky Německy

Hrad Hartenberk (Hřebeny)

Kromě Lokte se poblíž Sokolova nalézá ještě jeden hrad přibližně stejného stáří, tedy jehož založení je možné datovat na počátek 13. století. Je jím hrad Hartenberk (původní podoba jména byla Hertenberg, používalo se však i Hertenberk, Hatenberg, vše vychází ze slov „herte“ – tvrdý a berg – „hora“, či české jméno Hřebeny), vystavěný na ostrohu mezi Dolinským potokem a říčkou Svatavou. Je vzdálen 6,5 km od Sokolova a dopravit se k němu je možné vlakem, v současnosti však bohužel není oficiálně veřejnosti přístupný, je v dezolátním stavu a vstup do něj je možný pouze na vlastní nebezpečí. I tak však stojí za prohlídku, stejně jako pivovar s přidruženými sklepy – alespoň zvenčí.

Počátky historie hradu i jejich datace je značně nejistá – údajně roku 1169 byl zbudován Hartenberky, přišedšími z Frank a patřícími k nejstarší šlechtě u nás. Kromě Hartenberku vlastnili i mnohá jiná panství – zbohatli dědictvím a založili i hrad Kynžvart. První písemná zmínka však byla nalezena až v listině Jana Lucemburského ze dne 21. září 1345. V této době zahrnovalo Hartenberské lenní panství patnáct osad a obcí, počátkem 14. století byla jeho část dočasně postoupena klášteru Waldsassen. Konečně 12. ledna 1350 dávají Tut II., Habart a Albrecht z Hartenberka, synové Alberta I. z Hartenberka, hrad Hartenberk a vesnice Krajkovou, Dolinu, Květnou, Adelsberk, Hrádek, Luphardsgrün, Luh nad Svatavou, Rathmannsgrün, Čistou, Horní Částkov, Markvarec a půl vesnice Hory spolu s doly na olovo českému králi Karlu IV. v léno a uznávají se pro všechny časy leníky a vasaly Koruny české.

Do konce 13. století měli Hartenberkové na erbu vymalován šraňk, jímž zavírali silnice při vybírání mýta, na počátku 14. st. však si vybrali nové znamení – dvě zkřížené useknuté medvědí tlapy na modrém poli.

Roku 1362 předali panství Týmovi z Koldic, přednímu členu družiny Karla IV., po němž hrad i postavení zdědil jeho syn téhož jména – a ten jej roku 1364 postoupil císaři za plat v městě Budyšíně. Od této doby byl hrad jakožto jmění korunní spravován z Lokte.

Hrad měl tehdy prostý gotický základ – především nechyběla věž podkovovitého půdorysu a velký obdélníkový palác. Celý hrad byl obehnán hradbami. V průběhu gotického období hrad prodělal mnoho stavebních změn.

Roku 1401 hrad zastavil Václav IV. Habartovi z  Hartenberka, který zdokonalil opevnění. Přístupovou cestu z planiny od Krajkové chránila bašta, od níž vedl násep k příkopu vytesanému ve skále. Za ním byla brána se zvedacím mostem a potom dvorek – parkán, sevřený hradbami zpevněnými polokruhovými baštami. Hrad tak získal předsunuté opevnění, jemuž se říká vorwerk.

Z tohoto gotického období se ve spodním podlaží paláce zachovaly mohutné kamenné valené klenby s polokruhovitým portálem. Gotická valená klenba se zachovala i  v prvním poschodí a středověké masivní zdivo stoupá až do druhého poschodí. Tehdy patřily k hartenberskému panství vsi Dolina, Krajková, Květná, Luh nad Svatavou, Hrádek, Svatava – Čistá a polovina vsi Hory s doly na olovo.

Poté hrad připadl jako zástava Endrlinovi mladšímu Štampachovi, který se stal jeho purkrabím, a 16. června 1407 ho prodal jako léno Janu Maléříkovi. Dalšími pány se stali Šlikové, nejvlivnější šlechtický rod našeho kraje. Štěpán Šlik usiloval o zvýšení výnosu panství a mj. založil roku 1524 nejstarší horní knihu nově vysazeného městečka Oloví ke zlepšení evidence majetku těžařů a založil i šlikovské urbáře. Šlikové panství ztratili až v důsledku náboženských sporů během šmalkaldské války (většina obyvatelstva byla evangelická), Hartenberk opět patřil králi, tenkrát Ferdinandu I.

Později byl v roce Rudolfem II. prodán Jindřichovi z Písnice, jelikož panovník postrádal peněz na válčení s Turky. Písnicové si hrad udrželi po mnoho generací, roku 1621 byl hrad dobyt vojsky, která do země poslal Fridrich Falcký – bavoři hrad vyplenili bez ohledu na to, že majitelé byli katolíky. V roce 1668 hrad vyhořel a jeho obnova trvala dalších 20 let. Hradní věž byla opatřena novou střechou se třemi báněmi, dvěma lucernami a hodinami, byl přistavěn správcův byt, hrad dostal i třetí patro a novou renesanční fasádu s vysokými příčně příčně a podélně dělenými štíty s volutami. Do třetího patra vedly široké světlé schody k velkému sálu s uměleckými nástropními malbami, zobrazujícími erby a lovecké či bitevní scény. Oprostřed dvora byla ve skále tesaná studně. Stará hradní kaple z počátku 16. století zasvěcená sv. Třem králům byla dvojlodně zaklenutá na dvojici sloupů s křížovými klenbami se zalomenými čely, lomená okna kaple zřetelně neharmonují s klenbou. Roku 1520, jak dokládá nápis, bylo zřízeno tabernaculum, Nad touto schránkou stávala socha Matky Boží, celá černá a poálená od požáru v roce 1668. Kolem druhého zámeckého nádvoří se rozkládaly přízemní hospodářské budovy přistavěné k hradbám. V prvním patře křídla na severozápadní straně nádvoří byla v nice umístěna barokní socha sv. Floriána , který měl chránit zámek před ohněm. Budovy stále svíraly gotické hradby s baštami.

Za Písniců vznikla v 17. století ves Hřebeny. Hospodářský dvůr je zde zmiňován již roku 1547. Za růstu šlechtického podnikání založil Jindřich z Písnice v roce 1603 zámecký pivovar. Roku 1680 k těmto objektům založila vrchnost v Hřebenech v údolí Svatavy papírnu, jíž obvykle pronajímala. Po polovině 18. století zde existovaly i hospoda a mlýn. Severně od zámku v údolí od papírny k mlýnu se rozkládala panská obora.

V roce 1773 Písnicové vymřeli po meči a 1791 i po přeslici, Marie Josefa hrad prodala své dceři Marii Anně, která se provdala za hraběte Leopolda Auesperga. Po její smrti roku 1814 držel Hartenberk její vnuk Josef Jáchym. Hrabě Josef Auersperg zastával množství funkcí v soudnictví (mezi jinými nejvyšším zemským komořím), roku 1815 se vzdal všech úřadů a přestěhoval se ke svému synovi na Hartenberk, kde se zabýval studiemi českých zemí, budováním bohaté zámecké knihovny a ve své době jediné sbírky českých zákonů a sněmovních usnesení. Sám byl též spisovatelem a překladatelem (obojí se opět týkalo soudnictví). Byl též přírodovědce, přátelil se s J. W. Goethem, kterého zámek okouzlil dokonce natolik, že na něm oslavil své 72. narozeniny. Když Hartenberk navštívil naposledy, byl pozván na prohlídku panství, a chválil sociální úroveň obyvatel. V roce 1925 byl na tzv. Goethově vyhlídce postaven žulový pomníček.

Pod Auerspergy se region dále hospodářsky rozvíjel, výnosy pramenily především z lesů, pokrývajících většinu rozlohy panství. Roku 1833 byla založena ves Josefov, k panství patřily pily v  Leopoldových Hamrech a na řece Svatavě, byl založen velký zámecký rybník, v roce 1836 přibyl k pivovaru lihovar. V letech 1837-39 prošel zámek velkými stavebními úpravami – byla stržena vstupní brána a vnější hradební zeď včetně bašt a kulaté, původně dělové věže, byl zasypán příkop. Modernizováno bylo též zařízení zámku – u bývalých kanceláří správy panství a bytu správce byla vystavěna jednopatrová klasicistní budova správy panství. Do zámecké věže byl přenesen archiv panství a ústředních správ, zatímco rodinné archivy Písniců, Auersbergů a spřízněných rodů byly sřteženy v knihovně. Tyto stavební úpravy setřely středověký ráz zámku. Z  původního zůstal zachován kromě věže zbytek hradební zdi se spodní částí bašty severně od nové budovy správy panství a hradební zeď s vnitřní bránou kolem druhého zámeckého nádvoří. Roku 1841 byla pokryta střecha zámku šindelem a rozšířeny zámecké schody. Dle popisu zámku z roku 1847 k  jeho nejpozoruhodnější části patřil hlavní sál s malířskou výzdobou a kaple sv. Tří králů. Na zámecké věži odměřovaly hodiny čas a nad křižovatkou cest u zámku na místě bývalého předhradí se lidé mohli občerstvit v hostinci. V roce 1854 byl v zahradě u zámku zbudován skleník. Poslední žena Auerspergů, Františka, provedla poslední velké stavební úpravy – nechala zrestaurovat zámeckou kapli, ze starého rytířského sálu vznikly obytné místnosti na stropě bohatě zařízené haly byly vymalovány erby dřívějších majitelů zámku. K věži byla přenesena socha sv. Jana, stávající do té doby na rohu hájovny u silnice. Další majitelé na zámku prováděli již jen běžné stavební opravy.

Dalšími majiteli se stali Kopalové, kteří získali šlechtický titul za vojenské zásluhy Karla Kopala. Hrad zdědili po příbuzné Františce Auerspergové roku 1901. Poslední majitelkou byla Františka Kopalová, která zůstala neprovdána a zamýšlela na zámku zřídit benediktinský klášter. Roku 1925 nechala provést výměnu střešní krytiny – šindel byl nahrazen eternitem. Údržbě zámku věnovala velkou pozornost, trvala na pořádku na zámku i v jeho okolí. Vynikala zbožností a vyvíjela rozsáhlou charitativní činnost. V roce 1945 byla odsunuta a zemřela ve věku 80 let roku 1963 v Mnichově.

Zámek byl zkonfiskován, inventář byl zpracován ve spěchu a nepříliš podrobně, v letech 1946-47 byl zámecký archiv převezen do zámku v Sokolově, odkud jej v roce 1950 převzal státní archiv. Zámecká knihovna s 1781 svazky skončila na zámku Krásný dvůr v okrese Louny, mobiliář, vybrané obrazy a nábytek, byly v padesátých letech převezany na zámek Kynžvart. Vzácná socha panny Marie ze zámecké kaple je na farním úřadě v Krajkové. Při odvážení inventáře byla jeho značná část zničena.

Prostory zámku pak nějaký čas využívala armáda, pak Horské pastvinářské družstvo, z nějž později státní statek Hřebeny. Pivovar byl po znárodnění zrušen. Od roku 1965 byl objekt využíván jako sýpka a skladiště státního statku. V neudržovaném objektu se nakonec pod vahou obilí a brambor začaly propadat stropy. Od počátku 70. let se státní památková péčepokoušela hrad prodat, nikdo však o zdevastovaný objekt neprojevil zájem, na údržbu nebyly peníze. Lidé začali zámek rozebírat, ten vlhnul, chátral a rozpadal se. Snahy mladých nadšenců zámek konzervovat ztroskotaly.

V  noci z 8. na 9. června 1985 byl zámek podpálen neznámým žhářem, takže hlavní zámecká budova přišla o krov, propadly se stropy, zřítila obvodová zeď a části štítů. Koncem července 1991 byla zkáza dokončena – zámek znovu vzplanul, za oběť ohni padla střecha zámecké věže. Ze zámku zbyly dnešní ruiny.

V současné době probíhají v letních měsících Workcampy, vedené kastelánem Bedřichem Loosem, na něž přijíždějí studenti ze všech koutů světa – z Japonska, USA, Turecka, Itálie, Francie a mnoha dalších zemí. Též zde proběhl archeologický výzkum, odhalující souvislosti četného přestavování hradu. Pokračují práce na obnově hradu, nicméně jejich dokončení je v nedohlednu. Začínají se zde objevovat turisté, prozatím jim však hrad nemá mnoho co nabídnout. Brzy by však měla být otevřena věž, poskytující uchvacující výhled po kraji.

Co dodat? Snad jen to, že s trochou štěstí bude jednou hrad znovu obnoven, nebylo by však obnovy třeba, kdyby nebyl v minulosti bezohledně a nesmyslně zdevastován, a jeho obnova by byla rychlejší a účinnější, kdyby její proces měl jasnou koncepci. Snaha by byla, nicméně výsledky jsou místy trochu rozpačité a mnoho práce by nemuselo být vykonáno, kdyby byla lépe organizována. Přesto však má hrad nepopsatelné kouzlo a atmosféru, vyplývající částečně ze spletitosti vnitřního uspořádání hradu a částečně právě z jeho neupravenosti, není už zámkem, ale nádhernou zříceninou.

Michaela Schwarzová