Horní hrad - Hauenštejn

Kdy byl vlastně tento hrad postaven? Dosud nejsou úplné počátky hradu známy. V okolí hradu probíhala těžba, což bylo dokázáno rozborem jméno Hauenstein. Haue znamená motyka či sekera, stein je skála nebo v přeneseném významu hrad. Díky dobrému umístění hradu (na pomezí Loketska a Žatecka), mohla posádka hradu dobře ovládat pohyb na řece i v jejím okolí.

Předpokládalo se, že hrad vznikl jako královský v 2. polovině 13. století za Přemysla Otakara II. nebo jeho syna Václava II. Mohl ho ovšem také založit jeho první známý držitel, loketský purkrabí Mikuláš Winkler. Ten hrad držel kolem roku 1320, zanedlouho jej však postoupil Doksanskému klášteru, který tu vlastnil i několik vesnic. Dne 23. ledna 1336 přenechal klášter hrad Hauenštejn i s příslušenstvím českému králi Janu Lucemburskému, výměnou za poplužní dvůr ve Velichově. Poté byl Hauenštejn dvě desetiletí královským majetkem. Statek, který patřil k hradu, byl velmi skrovný, v listině z roku 1336 nebyl uveden ani jeho rozsah.Královská komora se rozhodla ho zvětšit. Karel IV. uzavřel 17. října 1357 smlouvu s postoloprtským klášterem a za statek Libočany s mlýnem a dalším majetkem od něho získal vesnice Boč, Hrachovovou, část Stráže, Vykmanov, Ondřejov, Smilov a další pozemky. Ty zanedávno připojil ke hradu a k němu také dlouho patřily.

Karel IV. ovšem zanedlouho převedl hrad do držení majitele neznámého jména. Majiteli mohli být Oldřich a Erhart z Rugehensteinu, kteří v roce 1359 dosadili nového faráře ke kostelu ve Velichově, který byl součástí hauenštejnského statku. Proč toto Karel IV. udělal, nám není známo.

Roku 1360 se stal majitelem hradu Dětřich z Portic, byl to tehdejší králův důvěrník. Také to byl synovec Jetřicha, biskupa a vyšehradského probošta. Karel jej 16. dubna 1360 povýšil do panského stavu a dal mu právo užívat polepšený erb. V této listině je Dětřich nazýván pánem a majitelem hradů Orlíku a Hauenštejna. Jak získal Dětřich Orlík je nám známo, jelikož Karel IV. jej již roku 1357 věnoval biskupovi Jetřichovi, po němž jej pak získal. Hauenštejn nebyl předmětem obdarování, zčásti jej odkoupil a zčásti zdědil. Pouze hypoteticky lze předpokládat, že to bylo po bratrech Oldřichovi a Elhartovi. Jak dlouho Dětřich hrad držel, to nevíme. Za Karlova syna Václava IV. mu zřejmě již nepatřil. Střídalo se tu mnoho majitelů hradu a roku 1434 oddělil Vilém z Ilburka od hauenštejnského panství několik vesnic a nechal nad nimi vystavět hrad nazvaný Himlštejn. Dělal si velké nároky na loketskou zástavu a vedl v této souvislosti vleklé boje s novými konkurenty, Šliky. Zřejmě ještě roku 1437 však Vilém z Ilburka z obou hradů náhle odešel. Z neznámých důvodů vydal list, kterým vyznal, že Hauenštejn s příslušenstvím, získaný od Štěpána z Kobersheimu a hrad Himlštejn postoupil Jindřichovi z Vejdy. Jindřich pocházel z rodu Rousů ze sousedního Saska. Po získání majetku se účastnil politického i společenského života českého Království. Jelikož patřil k odpůrcům tehdejšího správce Českého království Jiřího z Poděbrad, po zvolení Jiřího českým králem o hrad přišel.

Neznámým způsobem a po nějakou dobu užíval hrad Ondřej z Kaufunku, 22. května 1457 uzavřel na hradě Hauenštejně dohodu o užívání vody z potoka. Pokud opravdu vlastnil hauenštejnský majetek, nebylo to příliš dlouho, jeho dalším majitelem se stal Hildebrant Satanéř z Drahovic. Opět neznámo kdy a ani jakým způsobem. Satanéř ovšem držel hrad dlouhá léta, okolo roku 1470 nechal udělat neznámé úpravy hradu. Roku 1497 byl králem Jagellonským hrad Himlštejn s hradem Hauenštejnem a příslušenstvím uděleny jako dědičný majetek synům Hildebrant, Václavu a Oldřichovi. Po jejich smrti bylo hauenštejnské panství zastavováno. Synové Václava poté uzavřeli smlouvu s Jindřichem Šlikem a hrad Himlštejn mu prodali. Jindřich Šlik uzavřel smlouvu též se syny Oldřicha a Ti mu prodali Hauenštejn a příslušenství. Dále obýval hrady i s příslušenstvím rod Šliků. V roce 1547 byl Kašpar Šlik přinucen vzít na Hauenštejn manskou povinnost, kterou zrušili až jeho synové, díky rozhodnutí císaře Maxmiliána I. Ti díky jeho rozhodnutí hrad zdědili.

Jak hrad dříve vypadal nikdo neví. Dochované zprávy jsou velmi skoupé. Původně byl zřejmě dvoudílný, malému, výše položenému dílu dominovala volně stojící válcová věž. Obytný palác, který mohl za věží stát, musel být malých rozměrů. Pod věží byl obdélný palác, který byl ve spodních partiích gotického původu. Odtud mohl být veden hledaný a tajemný přístup do velké věže. Přístup do hradu vedl přes mohutný příkop vytesaný do skalního výhozu přímo pod věží. Branou za příkopem se pak cesta zalamovala podél spodního paláce. Na tento větší palác navazovalo východní křídlo, z něhož se dodnes zachovaly pouze dva mohutné sklepní prostory. Na severní straně dnešního nádvoří byla obvodová hradba. Kde se malé a úzké nádvoří uzavíralo, není dodnes známo.

K určitým úpravám hradu mohlo dojít kolem roku 1422. Hrad byl ve velmi dobrém stavu, protože byl zařazen do soupisu, významných pevností z léta 1427. O dalších úpravách hradu víme jistě až v roce 1474, kdy se hovoří přímo o penězích na opravu „zámku Hauenštejnu“. Nejspíše od 14. století musel být do obranného systému hradu přiřazen i sopečný kužel s pozdější kaplí. Zajímavé zprávy se dovídáme v roce 1528, kdy byl při prodeji hradu napsán nejen hrad, ale i svrchnější hrad, což mohla být právě dnešní gotická kaple.

Zřejmě kolem roku 1600, hrad stále drželi Šlikové, byl hrad po požáru renesančně přestavěn. Již tehdy stál v hradbách pivovar i branská budova. Voda byla přiváděna vodovodem, který pokládal v letech 1628-1629 rourař z Ostrova. Předpolí hradu bylo proměněno v ovocný sad (dnes tam stojí kaple). Také tu bylo poměrně rozvinuté hospodářství. Byl tu i ovčín, rybníky a rybné potoky.

Do roku 1663 drželi hrad Šlikové, poté jej František Arnošt Šlik prodal knížeti Juliu Jindřichovi, sasko-lauenburskému vévodovi za 40 000 zlatých rýnských. Hauenštejn byl od té doby součástí ostrovského panství. Hned po převzetí zámku a panství majitel udělal určité stavební úpravy. V areálu zámku byly i dvě zahrady, „horní“, ta se zřejmě nacházela u věže, a „dolní“, která byla přímo pod jihozápadním palácem.

V roce 1716 vznikla vůbec první rytina o tom, jak hrad vypadal. Autorem byl stavitel Michael Sockha.

Sasko-lauenburští drželi Hauenštejn s Ostrovem do roku 1689, kdy jej zdědila Francizska Sibyla Augusta. Tak přešel Hauenštejn i s Ostrovem na bádenská markrabata. Po smrti posledního mužského člena rodu se česká panství stala majetkem císařského domu Habsbursko-lotrinského. Poslední princezna bádenská měla pak do konce svého života pobírat rentu. Jejich správu prováděl do roku 1789 kníže Jan Schwarzenberg, příbuzný Elizabeth Augusty a po jeho smrti až do roku 1798 jeho syn. Mezitím Elizabeth Augusta v roce 1787 zemřela. Hauenštejn patřil mezi komorní majetek a od roku 1828 spadal do souboru státních statků.

V rámci rozprodeje byl hrad v roce 1837 prodán spolu s Měděncem Gabriele hraběnce z Buquoy-Lonqueval. Podoba hradu se prakticky neměnila. Brzy po zakoupení hraběnka nechala provést první úpravy celého areálu, bylo to v letech 1840-1850. Věž, v té době stržená na 8 m, byla zvýšena na dnešních 15 m. Stavení u brány dostalo novogotickou podobu se stupňovitým štítem. Na návrší byla na konci 40. let postavena zámecká kaple.

Kolem roku 1860 byl úřednický dům (jihovýchodní palác) spojen s budovou skladovny s napojením starého jihozápadního paláce. V této mezistavbě byla vedle předsálí umístěna nová velká kuchyně se spíží. Do patra vedlo původně jedno přístupové schodiště přistavěné u úřednického domu. Až později bylo přistavěno i druhé, které bylo u skladovny. Tato druhá fáze přestavby byla prováděná za Ferdinanda Buquoy v letech 1878-1882. Hrad byl tedy změněn na prostorný zámek ve stylu anglické novogotiky. Hradní objekty byly sceleny v jeden komplex.

Také byla přistavena část stavby pravoúhle předstupující po celé výšce budovy. Tak se vytvořil drobný čestný dvůr. Byl zde přistaven i Rytířský sál, který byl ukončen terasou, na které byla později skleněná zimní zahrada. Pivovar byl v této době odstraněn a nahrazen kašnou. Byli provedeny ještě jiné úpravy a tato přestavba dala zámku jeho konečnou podobu.

Buquoyové drželi hauenštejnský statek až do roku 1945. Za II. světové války byl hrad využíván jako Hitlerjugend (fašistická mládežnická organizace v Německu). Za války zde působila laboratoř k získávání hadího séra, kterým poté zásobovali armádu v Africe. Po válce byl proto Buguoyům hrad zabaven a převeden do rukou československého státu.

V roce 1947 byl znovu upraven a používán jako středisko a ubytovna Jáchymovských dolů. Později byl užíván jako dětský domov pro mladistvé, to až do roku 1958, kdy byl pro velkou vzdálenost od zásobovacích center, nákladnost vytápění a neudržovatelný stav domov přemístěn a hrad byl opuštěn. Během deseti až patnácti let se hrad a zámek proměnil dá se říct v ruinu. Jak přestal objekt sloužit jako ubytovna pro mládež, začal tento prostor značně chátrat.

Objekt převzal do své zprávy školský odbor v Plzni. Od této doby se o zámku neustále jednalo, různé organizace se jej snažilo zachránit a najít vhodného majitele, ale marně. V roce 1960 byl zámek ještě v odpovídajícím stavu, dokud ovšem nedokončil své dílo chuligánský vandalismus. Během dalších dvou let hrad dále chátral.

Hrad sám měl sloužit nadále pro turisty jen jako zřícenina. Až v roce 1967 Krajské středisko státní památkové péče provedlo zabezpečení areálu proti dalšímu poškozování a realizovalo alespoň nejnutnější opravy střechy.

V roce 1966 se naskytla možnost využít hrad a zámek pro cestovní ruch, jako experimentální jednotka zřízená formou příspěvkového řízení. Pro nedostatek financí měly být opravy prováděny formou postupných oprav údržbářské čety. Od té doby se již mluvilo o této památce, jako památce celosvětového charakteru. Nakonec ani tento pokus o vybudování luxusního hotelu pro cizince nevyšel a hrad tak chátral dál.

V sedmdesátých letech došlo k postupné úpravě zahrady pod zámeckou kaplí. Proslulé arboretum (sbírku stromů) zde založil Ing. Jaroslav Hejtík, který se dlouhá léta snažil o záchranu nejen krajinného prostředí, ale i kaple na Zámeckém vrchu.

V roce 1982 Městský národní výbor v ostrově žádal o upuštění od památkové ochrany zámku. Po demolici zámeckých objektů měla být opět zachována pouze věž. Po zdlouhavém řízení naštěstí Ministerstvo kultury roku 1990 rozhodlo o neupuštění od památkové ochrany. Po tom, co se osamostatnila obec Krásný Les, přešel hrad a zámek Hauenštejn v roce 1992 pod její správu. Postupně se hlásili i zájemci o koupi zámku, většinou za účelem zřízení luxusního hotelu, v té době byl ale Hauenštejn již v žalostném stavu a odhad nákladů na rekonstrukci a vybavení byl odhadován na 250 milionů Kč. Přes slibné jednání nových majitelů ze záměrů nakonec sešlo.

V roce 1994 stála u hradní brány cedulka, která informovala o probíhajícím restitučním řízení a prodejní mnohamilionové ceně. Přesto, že byl hrad a zámek zchátralý, mělo toto místo stále své kouzlo, které se jinde nenajde a to poznal i nový majitel Hauenštejna Pavel Palacký. Místo skvostného zámku se mu v roce 1999 naskytl pohled na stále prázdná okna, prolomené střechy a zámek téměř schovaný v zeleni. Pan Palacký vypracoval záměr celkové postupné obnovy a získal podporu Okresního úřadu. Po několikaměsíčních jednáních nalezli společný kompromis mezi kupní cenou a postupným splácením, a tak došlo k podpisu kupní smlouvy. A tak 20.10.2000 již vstupoval do hradu jako jeho nový majitel. S přáteli začal s prvními opravami a zanedlouho se k nim přidal i stavitel Milan Štěpánek. Na hradě byla zorganizována tisková konference a od té chvíle se o jejich snažení dovídal kraj a celá země. Hrad začalo podporovat a sponzorovat mnoho organizací. S opravami a vyvážením pomáhalo velké množství studentů a pro ně se na hradě konala i první vystoupení. V zimě roku 2002 došlo k nečekané destrukci více než jedné pětiny věže, ovšem tato pohroma obrátila k hradu ještě větší pozornost. A tak se během tří měsíců podařilo vynosit z údolí a zpět usadit kamenné zdivo o objemu 65 m³. Věž dostala novou pochozí střechu, byla opravena a stala se prvním zpřístupěným místem na hradě. Nyní se hrad stále opravuje, ale je již zpřístupněn veřejnosti. Návštěvníci jen udiveně žasnou, jak rychle se hrad probouzí k životu.

Martina Dimová