Židé v Hroznětíně

Královská směrnice o seperaci Židů od křestanské společnosti byla v roce 1499 uplatněna i na državě rodu Šliků v Ostrově (Schlackenwerth). Zdejší nepočetné komunitě tedy nezbylo jiné východisko než zamířit do nedalekého Hroznětína, kde v té době začalo vznikat velké ghetto. I toto městečko patřilo původně patřilo pod šlikovskou správu, a tak Kašpar i Jáchym Šlik drželi nad hroznětínskými Židy ochrannou ruku výměnou za finanční půjčky.

Historie židovského pobytu v Ostrově však nekončí. Vrchnost jim nadále povolovala podomní obchod ve městě i přes hlasité protesty městských řemeslníků.

Hroznětínská komunita získala přízeň i vévody Julia Jindřicha Sasko-Lauenburského. Dokladem toho je nejen kladné vyřízení žádosti hroznětínského usedlíka Losera z 8. prosince 1636, ve které dotyčný žádal o právo koupit si ve městě dům. Povolení bylo uděleno samotným vévodou s podmínkou, že bude Loser platit všechny předepsané dávky. Vévoda se stejně jako jeho předchůdci znovu postavil proti zákazu podomního prodeje uvnitř města. Poukazoval přitom na obchodní spojení hroznětínských Židů se saským Anabergem a Wiesenthalem. Svou roli ve vévodově rozhodnutí jistě hrálo i to , že dohlížitelem na finanční otázky panství byl Lazar Aron z Hroznětína.

Podle berní ruly z roku 1654 je podomní obchod ve městě Židy stále provozován, ale již o rok později si měšťané vyžádali jeho císařský zákaz. O tom, že to ale situaci nevyřešilo, svědčí žádost ostrovské městské rady z roku 1708 o zrušení práva Židů prodávat na pondělních týdennních a výročních trzích.

Zlom situace přišel až po revolučním roce 1848, došlo k postupnému uvolnění atmosféry a ke zrušení represí k židovskému obyvatelstvu. Následné otevření ghet v celé zemi umožnilo hroznětínským usedlíkům opět se usídlit i v Ostrově. Byli to především ti, kteří chtěli začít podnikat v průmyslových a výrobních odvětvích. Ostrov byl proto v druhé polovině devatenáctého století ideálním místem s dostatkem ploch a především bezprostředním přístupem k právě vybudované železniční trati. Proto se v jeho katastru začaly rozvíjet malé židovské firmy, nebo firmy se židovským podílem jako například firma na lepenku – pozdější Teerag – založena v roce 1877. Bezesporu největším takovým podnikem byla ale ostrovská porcelánka.

Ostrov a židovská menšina v pohnutých dobách

Je s podivem, že jako se v průběhu první světové války zaplnila Praha židovskými uprchlíky z Haliče a přilehlých oblastí , i náš poměrně vzdálený region se stal jejich cílem. I Ostrov 15. listopadu 1914 přijal 154 člennou skupinu ultraortodoxních židů z Haliče. Ubytování byli v narychlo zřízených noclehárnách a ubytovnách v různých hostincích a společenských sálech. I přesto, že jejich oděv a zvyky silně popouzely místní – většinou katolické obyvatelstvo, udrželi si tito návštěvníci po krátkou dobu svého pobytu svůj standart. O tom, že nakonec došlo k jakémusi smíření, svědčí i to, že jako modlitebnu využívali některý z domů v Řeznické ulici – dnešní Žižkova ulice, která je v těsném sousedství kostela.

Po uklidnění válečné situace tito Židé Ostrov opět opustili. Nějací Židé však v Ostrově zůstali z původního hroznětínského obyvatelstva, ale tvořili vždy téměř zanedbatelnou menšinu. Do roku 1930 se k židovskému vyznání hlásilo pouze 9 jednotlivců a po roce 1930 v březnu 1939 bylo zjištěno ve městě 5 rodin židovských podnikatelů, přítomnost Židů ve vedení firmy Teeerag, 9 Židů vlastnilo v okolí zemědělskou půdu, jako například Richard Löwy. Většině židovského obyvatelstva se podařilo uprchnout do zahraničí ještě před Křišťálovou nocí, po níž byl zbytek z nich pozatýkán a místěn v koncentračních táborech. Takový osud potkal i příslušníky smíšených rodin. Smutným obrázkem také zůstává ostrovský primát v otázce koncentračních táborů. Již 5. března 1939 byla v místním zámku založena pobočka koncentračního tábora Flössenburg.Mimo válečných zajatců, komunistů a Romů byla v táboře internována i část karlovarských Židů zatčených po Křišťálové noci.

Po skončení války se vyjma Hanse Lewensteina do Ostrova nikdo z původních židovských obyvatel nevrátil. Samozřejmě, že ve městě i nadále žili Židé, kteří přišli jako téměř všichni ostatní obyvatelé z ůzných koutů země, ale ve většině se jednalo o asimilované nebo smíšené rodiny. K žádnému oficiálnímu sčítání již však nedošlo.

H R O Z N Ě T Í N

Podnětem pro zřízení židovského ghetta v Lichtenstadtu (v Hroznětíně) byl edikt z roku 1499 zakazující Židům mimo jiné pobývat v královských městech. Tento zákaz na svém území prosadily i Karlovy Vary a Ostrov. Právě židovské obyvatelstvo těchto dvou měst se stalo prvními usedlíky. Během krátké doby byla vytvořena poměrně stabilní komunita s úplným zázemím. O místě původního hřbitova a synagogy však kolují pouze neověřitelné zprávy. Sílu židovského kapitálu a výhody spojené s jejich držením si dobře uvědomovali i ostrovští páni Šlikové a především Jáchym Šlik držel nad hroznětínskými Židy (Hroznětín byl součástí ostrovského panství) svou ochrannou ruku. Dokonce se jim, podle archivních pramenů snažil vymoci právo podomního prodeje nejen v okolí, ale i v Karlových Varech a Chebu.

Masivní příliv obyvatelstva zažilo ghetto v roce 1606, kdy se do něj uchýlilo mnoho uprchlíků z Prahy, kde byli nařčeni z otrávení studní a následné morové nákazy. Počet usedlíků se v té době pohyboval kolem dvou stovek, což vedlo k potřebě rozšíření původního hřbitova zřejmě již na dnešním místě a stavbě nové synagogy pro více lidé. Tento nový schul (synagoga) byl postaven na přirozeném ostrově mezi říčkou Bystřicí a mlýnským potokem a v jeho okolí se začalo utvářet a rozvíjet uzavřené ghetto, jehož domy byly na rozdíl od ostatních číslovány římskými číslicemi a mnohdy se stávalo, že jeden dům byl rozdělen a vlastnilo jej tedy i několik majitelů.

Když se ostrovské panství zabavené po bělohorské porážce rodu Šliků, dostalo do správy Sasko-Lauenburského rodu , situace se pro hroznětínské Židy nezměnila. Nová šlechta podržela staré pořádky a finančníkem jejich ostrovského panství se stal Lazar Aron. Zdejší ghetto však nevynikalo pouze počtem usídlených,ale i osobami významnými pro celé české Židovstvo. Ze soupisu židovských rodin z 3. července 1793 vyplývá, že největším židovským sídlištěm v tehdejším Loketském kraji byl právě Hroznětín.V době tohoto sčítání v něm žilo celkem 292 osob žijících v 51 rodinách. Je samozřejmé, že tak velká komunita potřebovala i svého rabína, kterým byl v této době rabi Joseph Lemer , který obýval spolu s rodinou obytný prostor synagogy.

O zajištění přísunu košer potravin a správné zařezávání masa se staral místní šochet Aron Bermann. Rabín Lemer s rodinou spadal pod knížete Löwensteinischen , který měl majetek v okolí Bezdružic a šochet Bermann náležel k panství Pernštejn. Tehdejším učitelem byl Abraham Straus původem z maďarské Pešti.

Rozklad do té doby rostoucí komunity přinesl až revoluční rok 1848, po němž skončila většina diskriminačních opatření, Mnoho z tehdejších 527 obyvatel se pustilo do podnikaní v nedalekém Ostrově nebo v Karlových Varech a přitom se do těchto měst i přestěhovalo. Přesto byl počet těch kteří zůstali dost velký na to, aby mohla být v roce 1870 zřízena nová škola, která společně s bytem rabína sousedila se synagogou. Odliv řady obyvatel způsobilo i založení Židovské obce v roce 1869 a požár města v roce 1873, kterému padly za oběť i židovské domy.

Na začátku dvacátého století dochází k postupnému otevírání gheta, a přesto že je v roce 1921 v místě registrováno pouhých 16 věřících, hroznětínská Obec si díky svazku s dalšími 15 malými Obcemi karlovarského regionu (např. Jáchymov, Nejdek) udržela svůj rabinát až do rozmetání komunity v roce 1938. Po skončení druhé světové války se nikdo z místních Židů již nevrátil.

Židovský hřbitov a synagoga

Na dnes známém místě na úpatí vrchu Hochbergu, kudy protéká říčka Bystřice byl před rokem 1618 založen „ nový hřbitov“. Toto „nové“ místo nebo snad rozšíření stávajícího, reagovalo na potřebu většího prostoru po přistěhovalecké vlně z roku 1606. Touto datací je zdejší hřbitov prokazatelně jedním z nejstarších v Čechách. Jeho současná podoba je však silně poznamenána nejen řáděním německého obyvatelstva po záboru Sudet v roce 1938, ale i stavební činností v okolí, které po hříchu řada kamenných náhrobků padla za oběť. Stejně tak původní barokní brána, která přečkala i hrůzy druhé světové války nevydržela jeden nájezd nenechavců a v současné době je v neznámých jistě poctivých rukou.

Případní zájemci o prohlídku hřbitova si mohou klíče vypůjčit na Obecním úřadě v Hroznětíně nebo v Karlových Varech na Židovské obci.

Přestože poslední synagoga přečkala požár města z roku 1873, nedostalo již šanci přetrvat do dnešní doby, protože byla ihned po záboru Sudet společně se školou a rabinátem stržena.

Jan Kopeček