Marek STEININGER – literární talent a muzikant
Marek Steininger v roce 2007 jako student oktávy A úspěšně složil maturitní zkoušku. Již před lety upozornil na svůj talent, když zvítězil v Literární soutěži studentů západočeských středních škol a byl třetí v literární soutěži O cenu Danny Smiřického. Tuto celostátní soutěž pořádá Soukromé gymnázium Josefa Škvoreckého. Letos se Marek posunul ještě o stupínek výš a obsadil hned dvě skvělá druhá místa. V kategorii próza SŠ s povídkou „Trans – orchestr pana Bůčka“ a v kategorii poezie SŠ s pracemi „Hon na hlasy“, „Bloudím“ a „Poslouchám gramofón“. V tomto roce Marek rozšířil svou sbírku úspěchů o 3. místo v celorepublikové soutěži „Zlatá tužka“.
Sluší se také připomenout, že Markovi je v jeho tvorbě oporou Mgr. Dana Staňová, která vyučuje na gymnáziu český jazyk. Markovi je nejen profesorkou češtiny, ale také prvním recenzentem a rádcem.
Rovněž Marek v sobě skrývá více talentů najednou. Kromě psaní se řadu let věnuje také rockové kytaře a zpěvu. Je frontmanem skupiny Image, která svou tvorbou navazuje na skupinu Peliconi.
Ukázka z Markovy tvorby :
Hon na hlasy
Někdy slyším v hlavě různé zvuky. Jsou to hlasy lidí, co na mě jednoduše zapůsobily nebo mě naštvali tím, že na mě křičeli, a já nemohl nic říct, protože když jsem se nadechl, už se zase omlouvali nebo křičeli tak, že jsem mlčel. Nebo hlasy těch, co na mě naléhali, a já se nemohl ubránit. Nebo těch, co měli povědomé pohyby a mimiku tváře. Nebo těch, co sváděli, a já pak utekl mimo jejich pohledy..
Je jich spousta. Celé věty, části, písmena, křik.. Ano křik. Ne, ne, ne.. prosím! Už nekřičte! Prosím!.. Už mlčte! Už nekřičte! Ticho!
Poslouchám svoje srdce, crescendo výdechů. Ne, už nikdy. Už radši nikdy nepromluvím. Už navždy budu mlčet, než dávat někomu možnost, aby na měkřičel.
Podsouvat někomu záminku, aby zvýšil hlas. Raději budu nenápadná myška, která, když někdo zvýší hlas, celá se sesype v prach. Pak umlčím všechny. Budou zobat z ruky a já je budu ovládat zevnitř. Budu vystupovat tak, že o mně nikdo nebude mít ani tucha, a přesto budu stále s nimi. V obavách o mě. Jen zbytečná touha po identitě mých hladkých bříšek prstů. Jejich chuť být něco víc. Hrát si se svou vlastní osobností. Zvláštní způsoby variací na axiomy dané geneticky do našich těl dávno při zrodu.
Venku je elektřinou nabitá noc. Začíná pršet. Ležím na posteli, obličejem vzhůru ke stropu, nohy opřené o stěnu a ruce mám volně spuštěny skoro až k zemi. Žárovka na mě mžourá z lampy na psacím stole. Mám zavřené oči. Skoro jako bych splýval se vzduchem. Byl jeho součástí. A už zase: Ticho! Nebo budu křičet.. Ticho! Už nekřičte, prosím! Hrdlo mám otevřené a rukama si zacpávám uši. Pak to na chvíli přestane. Vydechnu. Ale jen do té doby než zase zpozorním.
Pak s prsty v uších bloudím po domě. Koukám z oken a nahlížím do skříní, pod stůl a na půdu, abych našel původce toho či onoho hlasu. Tvář přiložím až na doraz k hrubé zdi, přivřu oči. Poslouchám. Poslouchám dlouho. Ale nic. Jen moje tvář je na lících rudá. Vstanu a nehýbu se, abych je nevyrušil. Ale jen na okamžik, protože hned, jak je zas otevřu, jdu dolů po schodech, procházím dlouhou chodbou ke dveřím. Jen moje kroky, hlasy a klepnutí ruky na spínač světla.. Už skoro běžím a dlouhé ruce natahuji před sebe. V mžiku odemknu, prudce chytnu za kliku a otevřu. Ale tam je jen ticho. Nic víc. Jen kapky deště bubnují do okapu, jako by se vysmívaly mojí pošetilosti. Jdu nahoru. Zacpu si uši, ale nepomáhá to.
„Nepomáhá to! Mlčte! Ticho!“ Vběhnu do koupelny, do sprchy a pustím vodu, aby je umlčela. V mokrých šatech vyběhnu opět nahoru. Potůčky vody na podlaze. Prokřehlé tělo. Pustím si
hudbu!Pistole a růže z rádia.
„Bože..“, křičím znovu. Jakoby moje hlasy zpívaly zadní vokály.Všechny najednou!
Nepromluvím! Už nikdy! Budu navždy jen mlčet.