Gymnázium Ostrov
Z některých škol odcházejí nic netušící absolventi do nelítostného světa, přáli bychom si, aby z ostrovského gymnázia vycházeli nelítostní absolventi a absolventky do nic netušícího světa!

Česky English Deutsch

 

Jan ŽELEZNÝ – spisovatel nebo politolog ?

 
Jan Železný, v současnosti student 4.A je výrazným literárním talentem. Úspěšná jsou jeho prozaická díla i politologické úvahy. V roce 2007 se dočkal ocenění v celostátní literární soutěži„Budoucnost spojené Evropy“, kterou pořádal Klub mladých Evropanů.
V roce 2008 převzal v Brně cenu B. Müllerové v celostátní literární soutěži za svou práci na téma „Zápas o svobodu slova“.
Jan Železný zaznamenal další literární úspěch na konci roku 2008 ve 2. ročníku studentské části prestižní soutěže O cenu Josefa Škvoreckého udělované Společností Josefa Škvoreckého v kategorii próza.
Jeho krátká psychologická povídka s názvem Saigon 1969 zasazená do prostředí vietnamské války se setkala s velmi pozitivním ohlasem ze strany kritiky a autorovi byla nabídnuta další spolupráce.
Ukázka z tvorby Jana Železného :
Svoboda slova – životní nutnost, či pouze výmysl Západu?
Jiný přístup
 
Pinochetova teorie ekonomického liberalismu separovaného od politických a občanských svobod jistě není ve většině zemí v dlouhodobém horizontu praktikovatelná. Ostatně nefungovala ani v samotném Chile. Každopádně se již nezdá natolik nesmyslnou v krátko až střednědobém horizontu, zvláště u zemí s nízkou nebo dokonce nulovou demokratickou tradicí. Většina států přecházejících od diktatury (či jiného nesvobodného režimu) k demokraciím trpí silnými “porodními bolestmi“, které v některých případech mohou skončit až naprostým krachem tohoto procesu. Posttotalitní společnost je totiž okamžitě konfrontována s novými prvky života, na které nejen, že není zvyklá, ale často ani pořádně neví, jak se k nim postavit. Současné zavádění tržního hospodářství a demokratických svobod vytváří chaotické prostředí, jež se modeluje podle vlastních nepsaných zákonů. Centrální vlády snažící se o nastolení demokratického systému nedisponují dostatkem sil, aby mohly tuto „džungli“ účinně kontrovat a usměrňovat. Často dokonce, frustrovány vlastní nemohoucností, na těchto až ilegálních praktikách v různém měřítku samy participují. Občanské svobody jsou chápany nikoli jako dar či výsada, nýbrž jako výhodný prostředek mocenského boje. Samotná svoboda projevu slouží jako prostředek vydírání a očerňování politických či jiných soupeřů. Celý proces pak nejen vrhá špatný stín na demokratické principy a vzbuzuje v obyvatelstvu nedůvěru v jejich prospěšnost, avšak především podrývá snahy o vytvoření fungující svobodné občanské společnosti a státních institucí. Ostatně s podobným procesem má své zkušenosti i Česká republika a například státy jako Ukrajina se z něj „nevyhrabaly“ dodnes.
Vzhledem k velkému počtu takovýchto případů mě překvapuje neustálé lpění Západu prioritně na demokracii a občanské svobodě. Domnívám se totiž, že lehká změna kurzu by přinesla satisfakci nejen již demokratickým společnostem, ale i obyvatelům států, kde lidská práva existují pouze na papíře. Spolupráce s těmito režimy nebo případně jejich nedemokratickými nástupci v ekonomických otázkách by při správném postupu a dostatečné míře ochoty obou stran mohla přinést zlepšení životní úrovně obyvatel, což je především to po čem touží. Centrální vláda by přitom byla teoreticky tak silná, aby udržela všechny patologické jevy s touto transformací spojené v přijatelných hranicích. Jakmile by se stát postavil alespoň z části „na nohy“, společenské tlaky by postupně vyvolaly změnu i samotného vládního systému směrem k demokracii. Svobody projevu by tak mohli využívat mnohem lépe zajištění a uvědomělejší lidé, kteří by k ní přistupovali tak, jak si zaslouží – s respektem a úctou.
Samozřejmě celý výše zmíněný přístup je pouhou teorií. Nutno ovšem dodat, že existují státy, kde podobný vývoj slavil úspěch. Pro příklad uveďme Korejskou republiku (Jižní Koreu). Tato malá východoasijská země vznikla po 2. světové válce z vůle USA a následně si prošla i krvavou občanskou válkou poté, co byla napadena sesterskou KLDR. Avšak příliv zahraničního kapitálu spolu s tradiční korejskou pracovitostí a cílevědomostí, pramenící z pocitu méněcennosti vůči dvěma ohromným sousedním národům, Číně a Japonsku, katapultovaly Koreu mezi nejrozvinutější společnosti světa. Korejci do té doby nikdy demokracii a s ní spojené svobody nepoznali, tato tradice v jejich mentalitě chyběla, proto také neudiví, že zemi trvalo několik desítek let, než se konečně mohla honosit titulem svobodného státního zřízení. Tento fakt se však neukázal destabilizujícím, spíše naopak.   
 

 




Gymnázium Ostrov