Gymnázium Ostrov
Z některých škol odcházejí nic netušící absolventi do nelítostného světa, přáli bychom si, aby z ostrovského gymnázia vycházeli nelítostní absolventi a absolventky do nic netušícího světa!

Česky English Deutsch
Workshop s Ondřejem Kepkou
 Skupina našich studentů se v rámci festivalu Oty Hofmana zúčastnila workshopu o výrobě filmu.  Setkání proběhlo pod vedením pana režiséra Ondřeje Kepky. Kdysi představitel Honzíka z pohádkového seriálu o Arabele se dnes věnuje televizní a filmové režii, kterou vystudoval v devadesátých letech na pražské FAMU. Účastníci semin ... více >

Příště si vezmu něco pestřejšího na sebe,
Foto  abych na té fotce vypadal líp! Reakce jednoho ze studentských účastníků semináře a workshopu o médiích. Akce se konala v rámci filmového festivalu v Ostrově. Za našimi gymnazisty přijíždějí již čtvrtým rokem v tuto dobu novináři z celostátních deníků, aby besedovali o tom, jak se dělají noviny, jak má vypadat zprá... více >

Pršelo, jen se lilo
Foto V posledním dubnovém týdnu, kdy už bývá teploučko a „ první jarní květy vykukují nesměle na svět“, jak by napsal klasik, jsme se vypravili na návštěvu do Čapkova venkovského domu ve Strži u Dobříše. Jarní počasí bylo v nedohlednu, cestou sněžilo, pršelo, foukal vítr. Příjemně vytopený autobus nás převezl do sv... více >

Ohlédnutí za úspěšnými absolventy - Zdenka Pšeničková.
 Jsme velice rádi, když se našim talentovaným absolventům daří v jejich dalším životě a jsou úspěšní v oboru, ke kterému získali vztah a který mohli rozvíjet právě na ostrovském gymnáziu. K takovým výrazným osobnostem se bezesporu řadí nadějná spisovatelka Zdenka Pšeničková, která u nás maturo... více >

Nechcete staré knihy? Přineste je k nám!
Foto  Předmětová komise českého jazyka vyhlašuje pro letošní školní rok akci „Nechcete staré knihy? Přineste je k nám!“ Kam? Do knihovny a kabinetu českého jazyka. Již Jan Amos Komenský (1592-1670) říkal: "Nemilovat knihy znamená nemilovat moudrost. Nemilovat moudrost však znamená stávat se hlupákem."  Mgr. Jaroslava Stracho... více >

Český jazyk a literatura

Školní rok 2017/2018

 

Vyučující českého jazyka a literatury:    
 
Mgr. I. Alfonsová,
Mgr. N. Čechmanová
Mgr. M. Havlová
Mgr. J. Hecht
Mgr. V. Hechtová
Mgr. J. Matoušková
Mgr. V. Černá
Mgr. I. Váňa
 
 
 
Co plánujeme:
-          Festival O. Hofmana v Ostrově
-          divadelní představení v Chebu, Karlových Varech, Praze, Plzni
-          návštěvy Krajské knihovny Karlovy Vary a knihovny v Ostrově
-          spolupráce se statkem Bernard, kde probíhají besedy s autory
-          přednášku o mediální výchově
-          účast na olympiádách a literárních soutěžích
-          kategorie NG
-          kategorie VG
 
Učebnice
-          v primě jsme zavedli nové učebnice – SPN
-          v sekundách, terciích a kvartách učíme podle učebnic – Fraus
-          na vyšším gymnáziu vyučujeme dle učebnic – Didaktis
 
Všem vyučujícím děkuji za výbornou spolupráci a přeji dobrou náladu i v novém školním roce.
 
Mgr. Ivana Alfonsová
 

 

Ukázky studentských prací
 
Jak se (ne)známe
Někdo žije v zemi, o které existuje spousta stereotypů a předsudků, přitom do nich vůbec nezapadá. Nikdo těm lidem samozřejmě nevěří a musí dokazovat, že nejsou takoví, jak se předpokládá.
Vera byla nervózní. Její škola pořádala zájezd do Anglie a ona samozřejmě chtěla jet. Děsilo ji jen to, že měli bydlet v rodinách. Nejvíc se bála toho, že si nebudou rozumět. Jednou k nim do školy přišel rodilý mluvčí a ona vůbec netušila, o čem mluví. Velmi pravděpodobně za to mohl jeho silný skotský přízvuk. V nejhorším případě mluvení obstará její kamarádka Margriet, té to vždycky šlo…
Po příjezdu do Leicesteru šla celá skupina na prohlídku města tak dlouhou, jak jen jim nohy dovolily, přece jen to bylo město veliké. Večer měl přijít ten důležitý moment – seznámení s hostitelskými rodinami. Čekalo se na ně na parkovišti. Veřino jméno zaznělo brzy. Když před nimi stála dívka na pohled jen o pár let starší než obě Holanďanky, zatřásla s nimi nejistota, která ale během okamžiku opadla.
Kathleen Parks, představila se slečna. Byla průměrně (ne)vysoká, něco málo přes 160 centimetrů. Měla špinavě blond vlasy zhruba pod lopatky, šedé oči, minimálně nalíčená. Jako první jejich zraky upoutaly dlouhé olivové šaty na ramínka s velikými květy. Měla přes ně kabátek a na nohou balerínky. Potřásly si rukama, naložily kufry do auta, což překvapivě Britce nedělalo problém, a jelo se.
Po chvilce se Margriet osmělila na otázku: "Kathleen, jestli můžeš řídit auto, kolik ti je?" "Osmnáct. Vám je oběma patnáct, že jo?" "No, vlastně mně už je šestnáct," ozvala se Vera. "Fajn, to je dobrý. Už u nás bydlelo pár lidí, co byli starší než já. To bylo trapný," zazubila se do zpětného zrcátka a rozesmála i svoje pasažérky.
Zbytek cesty uběhl rychle, protože všechny tři dívky si povídaly. Veru to lehce zaráželo, nemají být Britové chladní jako jejich počasí?
V domě Parksových pak proběhlo představení Kathleeniných rodičů Holanďankám a naopak, ubytování, večeře. Margriet byla celkem unavená, tudíž se odebrala svižně do koupelny a do postele. Vera naopak seděla v pokoji své hostitelky a povídala si s ní. Celkem povzbuzující byla věta: ,,Říkala jsi, že ti angličtina nejde, to bych chtěla vidět zbytek třídy." "Dobře, nejhorší nejsem, ale spíš bys měla vidět ty experty, kterým to nejde vůbec. Sotva slepí větu." "Tak to radši vidět nechci," řekla Kathleen naoko znechuceně. Mladší slečnu tím opět pobavila. Po dlouhém hovoru šly obě spát - vážně pozdě.
Druhý den měli holandští studenti na programu výlet do Birminghamu. Odpoledne čekala na Margriet a Veru rozesmátá Kathleen. Překvapila je tím, že téměř vůbec nepila čaj. "Ty čaj nepiješ vůbec?" "Ne, nepiju. Kafe účinkuje líp." "Tím se nám snažíš naznačit, že my vypijeme víc čaje než ty?" "Přesně tak" "Člověče, co ty jsi to za Angličanku?" nevydržela to Margriet a vyprskla smíchy. "Výrobní chyba," prohlásila sebevědomě Kathleen, což všechny přinutilo smát se ještě víc nahlas. "A vlastně, co vy jste to za Holanďanky bez kol a jointu v koutku?" rýpla si blondýna.
Vera spustila: "Ne každej kouří trávu a umí balit jointy. Nesnáším oranžovou a když mají naši oranžový dresy, což je pořád, tak mám pocit, že je šili z reflexních vest do auta. Nechápu, proč mají všichni nutnost dělat nějaký párty a chlastat. No a kolo se prostě nevešlo do kufru. Domluvila jsem." "No vidíš, a já zase nenadávám, nejsem v gangu, prostě nic. A moji spolužáci mě mají za blázna a nevěří mi." Bylo trapné ticho. Nakonec první promluvila Kathleen: "Ještě máme v mrazáku zmrzlinu, chcete taky?" Odpověď byla jednoznačná: "Jasně!"
Týden utekl jako voda a Vera s Margriet se musely s Anglií rozloučit. Poslední den všichni vstávali brzy, protože na cestě domů nesměla chybět prohlídka Londýna.
Při odjezdu jim Kathleen mávala, jak nejvíc to šlo. Vera se vrátila domů chytřejší o několik věcí. Ta první z nich: Ne všichni Britové pijí čaj. Druhá z nich: Londýn je jedno z nejkrásnějších měst, které kdy navštívila. A nakonec třetí: To, že se nechováš jako většina lidí stejné národnosti, je v pořádku. Co víc, máš kamarádku, která se cítí stejně.
Tereza Rambousková, Gymnázium Ostrov, téma: Jak se (ne)známe
 
Jméno autora: Bára Savčicová
Věk: 14 let  
Třída: V4.B (kvarta), práci doporučila – Mgr. Miroslava Havlová
Voda – živel i přítel (volné téma)
Plovoucí vzpomínky
     Sledoval, jak se lesklé kapky líně přesouvají po průhledném okně, aby se mohly spojit do jednoho vodou upleteného copu. Moře se vzdouvalo pod nápory silného větru, který se nespoutaně proháněl temnou oblohou. Nahoře bylo potřeba každého muže, aby loď připravil na nevídaně zákeřnou bouři. Přesto se nedokázal přinutit, aby jim pomohl. Myšlenky mu pluly daleko odtud, po průzračných klidných vodách, kde se dal skrz tyrkysovou hladinu zahlédnout alespoň zlomek toho tichého barevného světa pod ní. Jeho tělo se ztrácelo kdesi v mlhavé studnici zapomnění, ze které se sám nikdy nedokázal dostat. Náhle se celý svět ponořil do neprůhledné nejistoty, dokud z toho všeho jako zázrakem nevystoupilo slunce; velké, zářivé a plné naděje, jako světlo majáku…
„Federico! Musíš hned na palubu, Diego říká, že viděl zemi!“ Postarší, jindy naprosto klidný a vyrovnaný důstojník vtrhl do ubytovacího prostoru, kde se po většinu dne skrýval jeden z námořníků, Federico Agile. Mladý muž, plující pod španělskou vlajkou přes nezmapované vody Atlantského oceánu, vyskočil na nohy a za doprovodu hlasitého dupotu po pevných dřevěných prknech se vyřítil z podpalubí. Do očí ho udeřila síla odpoledního slunce, které své odrazy o tančící vlny mořské hladiny rozpustile vysílalo k čistě modrému nebi. Lehká Esperanza si razila cestu skrz množství vody jako hrdá královna, pouhým pohledem nutící dav uvolnit pro ni místo. Federico si už zvykl na tlumené šumění, které ho provázelo celé týdny, ani slanou vůni vlhkosti už nevnímal. Jeho oči se zaměřily na jakousi šmouhu v dálce, působící jako rozmazaný oblouk v energickém tanci.
„Nevypadá to jako země.“ pronesl zachmuřeně, zatímco si rukou stínil výhled a mžoural do ostrého světla. Kapitán, posádkou tradičně zvaný jako „Toro“, už zažil tolik planých poplachů, že si očividně žádné naděje nedělal. Ušklíbl se na Federica a pokýval hlavou, s pozorností bedlivě udrženou nad prací posádky. Mladý námořník si povzdechl a doufaje, že se Toro přeci jen zmýlil, přeběhl na příď lodi a snažil se rozeznat, co se to mihotá na obzoru. Takhle to nepůjde. Uvědomil si nakonec a ostražitě se rozhlédl. Na rozdíl od ostatních měl stálý přístup k těm nejlepším technickým vymoženostem, které musel ale starostlivě střežit a skrývat, jinak by se ostatní mohli dovtípit, proč je vlastně tady. Nenápadně se vrátil do podpalubí a mezi svými věcmi vyštrachal dlouhý dalekohled; nejnovější objev jednoho geniálního italského vynálezce. Jelikož patřil do organizace vedené portugalským králem, Ferdinand Aragonský pomůcku využil pro potřeby vládního spolku. Federico ukryl protáhlou trubici vyplněnou zaoblenými čočkami pod lehkou košili a vyšplhal na hlavní stěžeň, odkud měl nejlepší výhled a zároveň jistotu, že teď, když panuje rozruch nad možným objevením země, si nikdo nevšimne, co dělá. Vítr se opíral do plachet svou mocnou paží a táhl loď k místům, označovaným jako „Hit sun leones“. Zde jsou lvi. Federico znovu obezřetně shlédl dolů, kde zavládl zmatek. Potěšeně se usadil a zadíval do dalekohledu, který mu toho sice moc neukázal, na škodu jeho použití ale taky nebylo. Proboha. Srdce se mu rozbušilo, znovu a znovu si ověřoval pravdivost svého úsudku. Ta loď se plaví pod portugalskou vlajkou! Celý bílý zaraženě hleděl na přibližující se plavidlo a horečně přemýšlel, co udělá. Hlavně nepanikař. Chovej se normálně. Jsi přeci „poslem španělské královny“! Poručil si, aby se vzpamatoval, slezl zpátky mezi ostatní a ukryl dalekohled.
„To není země, ale portugalská loď!“ zakřičel, čímž si vysloužil směsici nechápavých  i šokovaných pohledů přítomných. Chvíli se neozvalo nic než tlumené šumění vln narážejících do mohutného trupu Esperanzy, dokud jeden z mužů nepromluvil.
„Ale Portugalce přeci nezajímají země za oceánem, každý ví, že jejich cílem je Afrika a její zlato!“ Jeho hlas nabral rozrušením na síle, ani nestačil dokončit větu a ostatní mu začali souhlasně přizvukovat.
„Vrať se zpátky mezi krysy do podpalubí, třeba ti zavřou tu tvojí křivou italskou hubu.“ zasmál se další námořník směrem k Federicovi a hrubě do něj vrazil, čímž definitivně rozpustil poslední příznivce jeho sdělení. Kapitán Toro zamračeně pozoroval údajnou portugalskou loď, aniž by k tomu řekl jediné slovo. Mladý Agile zaťal pěsti, aby potlačil rozzuření, opřel se o okraj a zdrceně sledoval tančící moře, které se vlnilo po bocích rychlé karavely. Ačkoliv všichni předpokládali, že Ferdinand Aragonský nemá o tajemné neznámo za Atlantikem zájem, král nechtěl zaostávat za Španěly, proto vyslal na několik jejich lodí své zvědy. Federico mezi ně patřil už hezkou řádku let, přesto se ještě nikomu nepodařilo prohlédnout jeho úmysly. Na vlastní oči jsem viděl královnu Isabelu. Já, Ital, sloužící portugalskému králi. Ta představa ho poněkud uklidnila, ačkoliv v něm jeho situace zasela klíčící semeno strachu. Pokud budu mít štěstí, nikdo z nich mě nikdy neviděl. Pokud ne… Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Budou si myslet, že jsem je zradil. Španělé i Portugalci. Zbytek cesty strávím někde zavřený, a až se vrátíme, možná mě za velezradu i oběsí.
     Bylo ráno, sluneční paprsky mu vlezle pronikaly do očí skrz zavřená víčka a zanechávaly za sebou nepříjemné červené skvrny jako svou chvilkovou připomínku. Muž se vyděšeně posadil a snažil se odhadnout, kdo je a kde se to nachází. Federico…Já přeci nejsem Federico! Zuřivě zakroutil hlavou a protřel si spánky. Ne…Tahle loď…Je jen zábava pro turisty. Jen replika Esperanzy. Donutil sám sebe tomu uvěřit, než se začal pomalu soukat ven z kajuty. Hlava ho bolela, zamlženým pohledem prohledával okolí a pátral po jediném náznaku, který by mu mohl napovědět, co se tady včera vlastně stalo. Absolutně nechápal, do jakého podivného stavu se to dostává. Přichází to náhle, bez varování. Vracím se v čase, prožívám život Federica Agile, aniž bych věděl, kdo to je. To, co se mu začalo odehrávat v hlavě, ho děsilo. Mezi objevitele Jižní Ameriky se vracel s čím dál tím větším potěšením a těšil se na každou chvíli, kdy ho vlastní vědomí opět bez zeptání sváže a uvrhne do koloběhu událostí, o kterých nikdo nemá ani ponětí. O tajné organizaci Ferdinanda Aragonského neexistují žádné písemné záznamy. Uvědomil si a pousmál se. Letmo pohlédl na bezmračnou modrou oblohu. Na tu samou, kterou sledovali španělští objevitelé.
Po celý den se ze shora ozývaly hlasy a dupot, křik rozmazlených ignorantských dětí, které nezajímala svoboda, protkávající vítr na každém jeho kroku, ani život, co probíhá mořem hluboko pod nimi. Jen nejnovější způsob oblékání, nejmodernější miniaturní zbytečné přístroje a vlastní zájmy. Svět se utápí v naprostém nezájmu.. Muž mlčky uvažoval, zatímco pobíhal po skromně zařízené kuchyni a snažil se alespoň splnit to, za co dostává zaplaceno. Z peněz je mi zle. Říkával si při každé výplatě, ale přijmout musel. Teprve, až slunce začalo daleký obzor malovat do oranžových barev a křik pobřežních racků ohlásil návrat na pevninu, s úlevou se vrátil do kajuty. Jak dlouho ještě mám čekat? Netrpělivě hleděl na to samé okno, co včera. Pokud to má přijít, tak teď, ne ve dne. Náhle se mu zrak rozmazal a z mořské pěny se stala jen jakási světlá skvrna na temném pozadí.
      „Země! Je tam země!“ Federico křičel jako pominutý a s nadšením malého chlapce,  co zrovna dostal novou hračku, pobíhal po palubě a   tu převratnou novinku sděloval. Muži ho neustále odbývali a odháněli, po chvíli ale i oni zahlédli to, k čemu celou tu dobu vzhlíželi. Toro stál bez hnutí u kormidla a upřeně sledoval jasně stojící mohutnou planinu v dáli. Skoro se až zdálo, že je duchem nepřítomný, nebýt potěšeného úsměvu, který věnoval Federicovi, jakmile se přiblížil. Portugalská loď jim rychle zmizela z dohledu, a uvolnila tak místo jedinému obrazu, po kterém každý z nich toužil celé týdny. Lesy, táhnoucí se jako záplava mihotající se zeleně na slunečním světle, jim dodaly novou naději. Posádka propukla v srdečný smích a jásot, námořníci pokřikovali slova chvály směrem k Torovi a navzájem prsty ukazovali na stále nové a nové body v krajině, které se jim na horizontu zjevovaly. Vítr vyslal směrem k plachtám Esperanzy další mocný závan a sunul ji kupředu, dokud kapitán neporučil spustit kotvu. On a několik dalších se vydalo na průzkumném člunu až k pobřeží. Federico se vměstnal mezi ně, ačkoliv s tím mohutní muži příliš nesouhlasili a pomohl veslovat po tyrkysové průhledné mělčině, pod kterou se míhaly barevné rybky spolu s dalšími obyvateli korálových lesů. Vysoké stromy, jejichž koruny působily jako rozcuchané trčící vlasy, ohraničovaly pláž vysypanou jemným světlým pískem, která se svažovala až do čistého moře. Člun s tupým nárazem přistál. Federico okamžitě vyskočil, nohy se mu zabořily do vyhřáté pokrývky dlouhého pobřeží. Stejně jako ostatní, i on byl vybaven pistolí s kolečkovým zámkem a jednoduchým mečem, který ho tlačil u boku, na rozdíl od nich je ale nehodlal používat. Objevili jsme nový svět. Plný očekávání a se zatajeným dechem se pomalými kroky přibližoval k těm zvláštním vysokým rostlinám. Necítil strach, zvědavost ho naplňovala jako nikdy před tím.
„Stát.“ zarazil ho Toro a předběhl, aby jakožto právoplatný velitel vstoupil první. Federico nic nenamítal, netrvalo dlouho a pod hustým porostem divokých stromů se ocitli všichni. Vlna dusna a horka na ně udeřila silou rozbouřeného moře, ačkoliv se sem slunce dostalo jen ve vymezených kuželech pronikajících zelenou hradbou. V korunách se ozýval křik ptáků a jiných zvířat, z nichž většina tvořila vůbec ty nejprapodivnější tvory, jaké mladý Ital dosud spatřil. Námořník na ně nervózně mířil pistolí, Toro ho ale zarazil a mlčky si neproniknutelným porostem prosekával cestu dál. Na Federica začal dorážet nesmírně otravný hmyz, jehož ostrá kusadla se mu zarývala do kůže a zanechala v ní spousty svědivých ranek.
„Kam se dneska až hodláme dostat?“ ozval se neklidný námořník, jeho oči naplňoval strach. Federica udivilo, že zrovna tenhle neohrožený a silný muž se bojí neznámého prostředí víc než smrtonosné bouře na moři. Kapitán na něj významně pohlédl a zanechal otázku nezodpovězenou. Čím víc se dostávali do vnitrozemí, tím víc se to okolo nich hemžilo nejpodivnějšími živočichy. Syčící hadi, delší a tlustší než provaz, jenž udržoval kotvu, květiny barevnější než motýli. Všechno se hýbalo, všechno opravdu žilo. Brzy se natolik vzdálili od pobřeží, že už ani neslyšeli tiché šumění lomících se vln, všechno překřičeli ptáci, zvířata a hmyz. Slunce poblikávalo mezi skulinkami v listí, jako kdyby jim předávalo nějaký druh signálu. Federico se divoce rozhlížel okolo sebe, ve snaze zachytit všechno, co se kde šustlo. Jeho pohled přitahovaly tmavé liány, visící z větví starých stromů, i drobní živočichové, kteří po nich přeskakovali a rozpustile přitom křičeli. Síla dobrodružství ho nadchla.
„Vrátíme se na pobřeží a zítra vyšleme výpravu hlouběji do lesa. Potřebujeme především doplnit zásoby a najít pramen pitné vody, všechno ostatní počká.“ zavelel Toro a očima těkal po okolí, očividně se tu necítil bezpečně. Cestou zpátky Federica obletovalo nespočet myšlenek, které se neustále předháněly v důležitosti a chvílemi ho nabádaly si bez použití rozumu vychutnávat okolí. Respektoval kapitánovo rozhodnutí, ale nemohl se dočkat, až se vydá dál, do tajů nového světa. Třeba tu žijí lidé. Ta představa se mu zalíbila. S očekáváním dalšího dne se vrátil k ostatním, kteří vytahovali ukryté lahve tvrdého alkoholu a slavili jejich objev. Nepřidal se k nim, nechal vítr, ať ho hladí po opálené tváři a přemítal o všem, co se za posledních pár týdnů událo. Z úvah ho ale najednou vytrhl nečekaný pohled, nějaký pohyb na kraji lesa. Letmo zmapoval situaci u ostatních a zkusil se dalekohledem očima dostat až k tomu čemusi, zmateně pobíhajícímu ve zlatém písku. Zřetelně rozeznal lidskou postavu, divoce máchající rukama v neslyšné žádosti o pomoc. Než ale stačil cokoliv udělat, dotyčný se zhroutil k zemi, jako kdyby ho někdo na místě zabil. Federico nechápal, čeho se právě stal svědkem, jen oněměle zíral na nehybnou ležící hromádku lidských pozůstatků a snažil se přijít na důvod její smrti. Zrak mu bezděky spočinul na prknech, plovoucích na zvlněné hladině, přicházejících od útesů, dokonce se mu zdálo, že je doprovází kus potrhané portugalské vlajky. Nakonec se rozeběhl k Torovi.
„Kapitáne, musím vám něco říct!“
     Muž otevřel oči plné rozrušení, jeho dech zněl sípavě a nepravidelně. Nad mořem stále vládla noc, ale co bylo důležitější, ta pravá. Už nebyl mladým Italem, ale chudým kuchařem na ještě chudším turistickém plavidle. Nutně se potřeboval projít, jinak hrozilo, že znovu upadne do toho podivného stavu. Tiše se vykradl ven a opřel se o kraj Esperanzy, aniž by si to uvědomil, přesně v tom místě, kde ještě před chvíli postával Federico s šokovaným výrazem nad smrtí Portugalce. Hvězdy rozpustile poblikávaly jako mrkající oči, z jejichž pohledu se všechno jeví mnohem optimističtěji. Tenký srpek měsíce se mezi jejich velkolepost pokoušel prodrat slabým studeným světlem, které dopadalo na klidnou mořskou hladinu v nejasných paprscích. Muž zaklonil hlavu. Na pevnině se mu nic z toho, co tu zažil, nikdy nedělo. Měl už dost jednotvárné vody všude kolem sebe, jejího tichého šepotu, který se mu pokradmu dostával do mysli a nutil jí zapomínat na to, kým je.
„Proklatý moře! Nesnáším tě!“ vykřikl plný zlosti a zoufalství nad tím, co ho potkalo. „Ze mě šílence neuděláš!“ Ozvěna jeho hlasu se ještě chvíli proháněla nad vodou, klidně odpočívající po včerejší bouřlivé noci. Jakmile zmizela z dosahu jeho sluchu, skryl obličej v dlaních. Proč já? Sesunul se k zemi a chvíli se snažil potlačit nadávky a vztek, který ho nesnesitelně ubíjel. Najednou ho ze sebelítosti vytrhl tichý, přesto velmi dráždivý a výrazný zvuk. Jeho myšlenky utichly jako na povel, svou pozornost zaměřil zpátky mimo loď. Z jemně kolébajícího moře odpočinku se stalo cosi podivného, zmateného, co dokonce zabránilo hvězdám shlížet na svůj vlastní obraz.
Nasloucháš. Skoro jako kdyby se hučení mísilo do jemu dobře známého slova, kterým k němu promlouvalo.
Řeknu ti toho víc. Muž zakroutil hlavou a pevně zavřel oči, rozhodnutý vrátit se zpátky do postele a vyspat se z toho. Ne. Zněla jeho důrazná odpověď. Rozeběhl se směrem ke kajutě a prudce za sebou zavřel dveře.
Zítra.
 
 
 
 
Ukázka žákovské prezentace
 
Prezentace\ODYSSEUS.pps

Maturita z českého jazyka

Školní seznam literárních děl

Seznam četby k maturitě - vzorová tabulka

Obecná struktura ústní zkoušky z českého jazyka
Seznam literárních žánrů a autorů k didaktickému testu z českého jazyka a literatury
Příklady testových úloh z literární historie

 Ukázka pracovního listu k maturitě z českého jazyka a literatury

Václav Hrabě
Blues pro bláznivou holku
 
Výňatek
Umělecký text
Citová výchova
 
Poprvé si všimne té dívky a prostojí
celý večer v dešti na nábřeží
NASTYDNEŠ!
Prostovlasý běží po ulici kterou ona chodí
NASTYDNEŠ!
Při rýsování škrábe první verše
TYHLE BLBINKY TĚ ŽIVIT NEBUDOU!
Objeví podobnost holubích křídel a dívčích
rukou a bezzubý bastard
pedagogiky zašišlá zasvěceně:
"A JESTIPAK JSTE SI NĚCO PŘEČETL
O POHLAVNÍCH NEMOCECH?"
Líbá jí kolena a slunce do krve odřené
celodenním vandrováním oddychuje
ve vyschlé trávě blízko jejích rtů
Tu všudypřítomná moudrost
farizejsky zalká
ve falešných terciích
zpocený duet
orazítkovaného a předem ohlášeného
takymilování:
"FUJ!"
Tak
den za dnem
stále stejná
svrchovaná slina
moudrosti neomylné
padá
na sny které není možno zpeněžit nebo zaznamenat do kádrového materiálu
na verše posedlých geniálních vandráků
na holubí křídla a odřené slunce v srpnové trávě
na smutek Ray Charlese poslouchaný poprvé
na deštivou křehkost cembala a ulic prvních rozchodů
padá
slinivá moudrost
utišující prostředek
proti všem nebezpečným záchvatům
citu odvahy a opravdovosti
padá
svrchovaná moudrost
prevence proti fantazii
SMYSL VAŠEHO ŽIVOTA "MLADÍ PŘÁTELÉ"
(JAK POTVRDÍ SPĚŠNĚ I KLASIKOVÉ)
JE JASNÝ
JAKO FACKA - PARDON! ZPĚT!
JAKO DEN:
"ŠPEKBUŘT! KOVERKOT! KVARTÝR A PENZE!"
Ostatně
"život vás naučí Hošánci!"
 
Výňatek
Neumělecký text
 
  Jazzová orientace, jež měla v dobovém jazzovém (bluesovém) kontextu svou osobitou podobu zvláště v básnické a písňové tvorbě J. Kainara a J. Suchého, se projevila z mladé poezie šedesátých let v jeho tvorbě nejvýrazněji. Z jeho generačních vrstevníků, kteří byli zčásti ovlivněni jazzem, připomeňme zejména J. Hanzlíka a V. Honse, z generačně starších I. Machulkovou, I. Diviše, J. Hořce. Se svou generací sdílel též tendence nonkonformity vůči změšťáčtělé společnosti a postulováni ideálu autentického bytí mimo tento konzumní ráj dospělých a v kontrastu s ním.
                                            Bohuslav Hoffmann: Vývojové souřadnice poezie Václava Hraběte
                                            Česká literatura, ročník 42/3, 1994
                                            Ústav pro českou literaturu AV ČR
OBECNÁ STRUKTURA ÚSTNÍ ZKOUŠKY
1.      Charakteristika uměleckého textu
-         Zkuste vlastními slovy vyjádřit, co se zde autorovi podařilo.
-         Co je tématem básně?
-         Určete lyrické subjekty a charakterizujte je.
-         Čím jsou od sebe subjekty odlišeny a proč?
-         Charakterizujte kompozici.
-         Určete druh verše.
-         Charakterizujte jazyk a umělecké jazykové prostředky, tvrzení doložte na konkrétních textových pasážích
 
 
 
2.      charakteristika neuměleckého textu
-         Přiřaďte text k funkčnímu stylu, doložte na konkrétních pasážích textu
-         Postihněte pravděpodobný účel textu
-         Objasněte vlastními slovy význam „ tendence nonkonformity“ a „změšťáčtělá společnost“
 
 
 
 
 
 
 
 

 




Gymnázium Ostrov