Vynikající úspěch Jana Železného v literární soutěži
Vzdělávací nadace Jana Husa udělila našemu studentu Janu Železnému Cenu Bronislavy Müllerové za esej na téma Svoboda slova. Slavnostní předání diplomů a cen proběhlo 4. dubna 2008 v Moravském zemském muzeu v Brně za účasti osobností z brněnských a pražských vysokých škol, představitelů kulturního života, církví a justičních orgánů.
Janu Železnému z 3. A blahopřejeme a předkládáme úvod jeho vítězné práce. Celý esej je k nahlédnutí na stránce zde
Ukázka
Svoboda slova – životní nutnost, či pouze výmysl Západu?
(Jan Železný – Gymnázium Ostrov)
Prolog
Svoboda slova, jedno z kritérií, podle něhož si „západní společnostť zvykla hodnotit vyspělost ostatních států a lidských společenství. Považujeme ji za symbolický základní pilíř naší demokracie, přičemž neuplyne den, aniž by se média či nějaký politický představitel nezmínil o jejím „nezpochybnitelnémť významu pro život každého člověka. Nesnažím se popřít výše zmíněné řádky, přesto se (jako přemýšlející bytost) nemohu zbavit několika zásadních otázek. Je právě svoboda projevu jako součást demokratického systému pro člověka natolik důležitá, abychom ji zdůrazňovali téměř při každé oficiální příležitosti? Potřebujeme ji bezvýhradně? Přináší s sebou pouze samá pozitiva nebo může být i velmi škodlivá?
Svoboda slova a Charta 77
Před zhruba padesáti devíti lety, konkrétně 10. prosince 1948, se pod hlavičkou Organizace spojených národů sešlo několik desítek diplomatů v přesně střižených oblecích, kteří tvoříce orgán odborně nazývaný Valným shromážděním ve snaze učinit svět lepším, stvrdili svými podpisy Všeobecnou deklaraci lidských práv a svobod. Tento svazek obsahuje telefonní seznam základních lidských práv, mezi nimiž v článku 19 najdeme zmínku i o svobodě slova. Dokument sice postrádal závazný charakter, avšak jeho zařazení do ústav mnoha států světa z něj učinilo jednu z nejdůležitějších úmluv světa.
O dvacet sedm let později se do Helsinek sjeli další diplomaté a státníci, aby spolu jednali o bezpečnosti na evropském kontinentě. Výsledkem jejich setkání bylo prohlášení nazvané „Závěrečný akt konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropěť, v jehož sedmé části se signatáři zavázali právě k dodržování dokumentu, který stvořili jejich předchůdci o několik let dříve. V mnoha lidech, jejichž životní příběhy se odehrávaly za hranicemi tzv. železné opony, vzbudil tento akt pocity naděje, naděje na zlepšení své budoucnosti. Byla však právě svoboda slova oním největším nebo alespoň natolik významným lákadlem? A byl vůbec obyčejný socialistický člověk, jenž v tamním režimu strávil většinu svých let nebo se v něm dokonce narodil, schopen přemýšlet o tomto pojmu? Ano, veškeré naděje se brzy ukázaly jako plané a reakce z řad obyvatelstva, alespoň v Československu, vskutku přišla, zosobněna v Prohlášení Charty 77. Osobně bych ji však označil spíše za výtvor několika „intelektuálůť než za vyjádření z řad lidu, jak je podávána ústy některých pedagogů či pamětníků. Většina obyvatelstva se s její tištěnou podobou nikdy nesetkala a první povědomí o ní získali až skrz komunistickou kampaň Anticharty! Navíc se domnívám, že to byly častěji touha po naplnění materiálních potřeb a zvýšení vlastní životní úrovně, nežli svoboda slova a nastolení pluralitní demokracie, po čem ve skutečnosti toužila většina obyvatel, a odvážím se tvrdit, že i značná část Chartistů.
Z těchto důvodů je pro mne těžké uvěřit historkám o „zápase za svobodu slovať vybojovaném národem revolucionářů – bojovníků proti komunistickému režimu, jak je můžeme často slýchat. Mým záměrem rozhodně není znevažovat tyto osobnosti, přesto se však nemohu zbavit dojmu, že výše zmíněné ideje byly do revoluční nálady uměle implantovány za účelem jakéhosi povznesení a přikrášlení. Domnívám se totiž, že význam svobody slova je často v naší společnosti přeceňován. Idealisté žijící v zemi s mnohaletou demokratickou tradicí ji stavějí na vrchol jakési „pyramidy důležitostiť, avšak lidé žijící ve stínu autoritativních režimů mají, řekl bych, poněkud jiné a pro svůj život důležitější zájmy a hodnoty. Pro jasnější ilustraci se přesuňme na druhý konec planety do „Říše středuť.
Zpět