Výstava tvorby Jirky Kubíka z oktávy B
Rozhovor s Jirkou Kubíkem
Jaký název má cyklus o Stínadlech?
Stínadla. :))
S kým jsi na projektu spolupracoval?
Na projektu jsem spolupracoval s fotografem a retušérem Stanislavem Peterou - člověkem, od kterého jsem se fotografickou postprodukci v roce 2014 začal učit a který mě k celé věci vlastně přivedl. Od té doby je to náš v pořadí už několikátý rozsáhlejší projekt a hranice se snažíme stále posouvat. Na další rok například plánujeme epický příběh o cestě do samého srdce Himalájí, který vyžaduje, abychom jeli část zdrojových fotografií nafotit přímo do místa dění - už se nemůžu dočkat!
Co tě vedlo k tématu ježka v kleci?
Jako malej Jiřík jsem knížky o Rychlých Šípech doslova hltal a považuji je za jedny z hlavních viníků (vedle Krtečka a Malého Prince) mé současné podoby a způsobu přemýšlení. Proto když se objevil nápad, že bychom se mohli vrhnout na zpracování jejich příběhů, byl jsem samozřejmě pro.
Jak ses dostal k takovémuto způsobu tvorby?
Dlouhou dobu jsem fotil a objevoval možnosti, které fotografie poskytuje. Postupem času jsem se ale začal přistihovat, že do fotek stále něco přidávám a nejsem spokojen s tím, jak ,,pouhý” snímek vypadá a že mi dělá dobře, když si celý obrázek můžu vytvořit úplně podle sebe. Je to navíc - se znalostí tajů postprodukce a montáží - často mnohem jednodušší a rychlejší, než se vysněnou scénu snažit postavit a nasvítit. Způsob, jakým vytvářím obrázky je vlastně ve velké míře kombinací fotografie, malby a vystřihovánek.
Kolik času zabralo zpracování jedné fotky?
Vytvoření takovéhle fotky je kombinace několika různých činností. Celá scéna se musí nejdřív vymyslet a nakreslit (vytvořit tzv. storyboard), pak je potřeba opatřit všechny potřebné rekvizity a propriety, vše vyfotit a nasvítit přesně podle původního nákresu (je fakt důležitej!) a pak až konečně začít zdrojové fotky slepovat dohromady, překreslovat a prostě čarovat. Když potom vezmu jen samotnou postprodukci - kdybych nechodil spát, jeden snímek bych upravoval asi dva dny v kuse, tj. cca 50 hodin.
Považuješ výsledek tvorby spíše za fotografie nebo obrazy?
Za něco úplně přesně uprostřed. Při tvorbě pracuji s fotkami, ale největší inspiraci ohledně kompozice, světla, barev a nálady čerpám z malířství. Techniky používané k dosažení výsledných děl mají také blíž k malbě, ale zdroj - fotka - stále zůstává; není to tedy na konci ani jedno a zároveň oboje najednou.
S jakými nástroji nejraději tvoříš?
Nejlepšími kamarády jsou mi foťák, Photoshop a tablet s perem. Rád ale pracuji i s ,,reálnými” nástroji, z těch to jsou tužka a fixy (viz například kresby naproti).
Dával jsi důraz spíše na technickou dokonalost nebo na vložení vlastních představ a významu?
Na oboje. Mám za to, že aby dílo fungovalo a předávalo nějakou zprávu, je zapotřebí dosažení určité technické zručnosti. Snažím se tedy věnovat občas až směšně velké množství času ladění a upravování obrázků do nejmenšího detailu, který pak divák v běžné velikosti ani nezpozoruje. Na druhou stranu - dokonalá forma bez obsahu je k ničemu, veškerá technika, postupy a miliony pixelů jsou stejně pouze nástroje k předávání určité zprávy, obsahu a významu. Příběhům v obrázcích se snažím věnovat stejnou, ne-li větší pozornost. Schválně, kdo najde v našich Stínadlech schovanou pletoucí babičku? :)
Má toto dílo ohlasy?
A jaké! Náš Tleskač na kole se například stal tváří podzimního fotografického festivalu, který pořádá jeden z největších prodejců fotografické techniky v České Republice - FotoŠkoda. Honzík si tak zajezdil po Praze nalepený na tramvajích, v metru a na citylightech.
Jak jste hledali místa pro fotografování?
Standa (Stanislav Petera) několikrát obešel klikaté uličky pod Pražským Hradem v Novém Světě a nasbíral po cestě stovky fotografií, které jsme pak smontovali dohromady do požadovaných tvarů. Největší oříšek co se týče lokace byl snímek ,,Volba Velkého Vonta”, který jsme fotili v rozbořeném kostele v Panenském Týnci, který je hojně navštěvován turisty. Museli jsme přemluvit pana starostu, aby na dvě hodiny přístup veřejnosti zastavil a my tak mohli scénu nafotit za pomoci místního hasičského sboru a jejich vysokozdvižného žebříku. Veliká legrace! :)
Jakou náladu mají tvoje nejoblíbenější díla?
Nejsilněji na mě působí potemnělé, tajemné a místy až pohádkové atmosféry, skvělým příkladem je třeba Rembrandt, ten to hrozně moc válel se světlem a šerosvitem.
Jak rozlišuješ běžnou tvorbu a závazné tvoření, ze kterého má vzniknout něco většího?
Asi to nemám takhle rozdělené, snad u každého obrázku jsem se cítil ohromně dobrodružně a v doufání v ,,něco většího”. Každopádně mám projekty, u kterých je velikou záminkou ozkoušení nové techniky nebo postupu, který jsem do té doby ještě nepoužil a se kterým bych potom rád vytvořil rozsáhlejší věci.
Chtěl bys v takovémto duchu tvoření pokračovat?
Rozhodně! Vnímám ho - narozdíl od například klasické fotografie - jako dosud úplně neprobádanou oblast, ve které mám volnost objevovat, zkoušet a experimentovat s nápady a postupy, které jsem ještě u nikoho neviděl a je to fakt velký dobrodrůžo. :)
otázky pokládala Adéla Brucknerová.
Zpět