Zdenka Pšeničková - další literární talent na gymnáziu !
Po Marku Steiningerovi a Janu Železném, kteří v minulých pěti letech slavili významné úspěchy v mnoha celostátních literárních soutěžích, se objevil na našem gymnáziu další nadějný literární talent!
Zdenka Pšeničková (sexta A) získala čestné uznání za svou povídku LARGO
v celostátní soutěži prózy Hlavnice A. C. Nora 2009. Tato povídka byla otištěna v knize "Vítej zpátky", kterou tvoří výběr nejlepších próz soutěže.
Odbornou porotu tvořili zástupci Obce spisovatelů, Ústavu bohemistiky a knihovnictví Filozoficko - přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě a Sdružení Hlavnice A. C. Nora. Soutěž byla vyhlášena pro autory mezi 16 a 35 lety na libovolné téma.
Úspěch je mimořádný i tím, že to byla první soutěž, které se Zdenka doposud zúčastnila. Sama skromně přiznává, že zatím píše jen pro sebe a "do šuplíku". Důležitou oporou na literární pouti je Zdence její vyučující českého jazyka a třídní profesor Ivan Váňa. Sama ráda čte literaturu fantasy a sci-fi.
Zde si můžete její povídku přečíst :
LARGO
|
M
|
ěl na sobě to typické oblečení páchnoucí nemocnicí, o němž byste vlastně ani nebyli schopni vypovědět, jakouže vlastně mělo barvu či střih. Byly to jednoduše šaty – víc s určitostí říci nelze. Zato jeho povahu odhadl každý na jediný pohled téměř bezchybně.
Protivný. Nepříjemný. Nesrovnaný.
Všem nesympatický.
A možná dokonce zlý.
To od té doby… Dřív tomu tak nebylo. Ale copak mohl přiznat svůj strach? Dát najevo emoce? Nepochyboval, že by ho ostatní vyslechli. Pokoušeli by se mu pomoci. Ba i by ho litovali. Jenže on to nepotřeboval. On si poradil sám. Však měl na to ještě sil dost!
Opatrně si sedl, vyšvihl nohy do úrovně těla a s pomocí jedné francouzské hole se postavil na stůl stojící uprostřed místnosti. Zalovil v hluboké kapse oněch šatů a vytáhl novou funkční žárovku, starou prasklou z lustru odšrouboval a těžce udržuje rovnováhu, začal šroubovat novou. Stůl se zaviklal, přešlápl, hůl sklouzla přes okraj stolu.
Ještě dvě vteřiny stál, než si uvědomil, co se stalo, v tu chvíli s úlekem ztratil rovnováhu a přepadl ze stolu na podlahu do střepů upuštěné nové žárovky, jež zjevně spadla ještě dřív než on. Okamžik tam tak ležel a vůbec se nehýbal. Potom pootočil hlavu a namáhavě se posadil. Jeho pohled zabloudil k hodinám umístěných nade dveřmi. Rychle posbíral střepy – většinu ze země, ovšem našel i jeden či dva ve své kůži – a skryl je pod svou matrací. Pak v zámku zarachotil klíč a dovnitř vstoupila žena.
Byla krásná. Tak krásná. Tmavé vlasy se jí vlnily přes ramena, na rozdíl od jeho se ještě nestačily zbarvit do šedé a bílé.
Bylo mu teprve padesát. Vypadal však na víc. Na mnohem víc. Měla s tím něco do činění ta nemoc… a též nejspíš odevzdanost s jakou přijímal rány osudu. Již dávno se jim přestal bránit. Nebojoval proti tomu. Nechtěl proti tomu bojovat. Už ne.
„Josefe?“ odložila tašky, z jakési krabičky vyňala žárovku a bez jediného slova jí zašroubovala. Možná si nevšimla, že stará chybí, možná to jen předstírala.
„Jsi tu, drahý?“ otočila se a usmála se.
Co když lže? Prolétlo mu hlavou. Mohla ho vskutku ještě milovat? Jak by mohla? Co nezkazila choroba, to zkazil sám.
Pak se starostlivě otočila k nočnímu stolku, kam manželovi připravovala léky.
„Už sis dnes vzal prášky?“ pověděla. Zavrtěl hlavou a v pokusu něco říci se rozkašlal, zachraptěl, odkašlal si a konečně promluvil: „Nestarej se.“
Smutně se usmála a odvrátila se. Za chviličku byla zpět se džbánkem vody: „Na zapití,“ vysvětlila, pokoušejíc se udržet konverzaci, „mimochodem, viděla jsem Rolfa, šel pro noviny?“
„Ano, jako pokaždé,“ hlas mu zjemněl, jako vždy, mluvilo-li se o věrném psíkovi, „odešel před půl hodinkou, za chvíli by se měl vrátit, pokud mu ta bába odvedle zas nedá zbytky od oběda.“
„Ó, myslí to dobře,“ pověděla Hedva, překonávajíc svůj poslední osobní rekord v co největším možném počtu osob, jichž se lze zastat za minutu.
Odfrkl si. Všichni všechno myslí dobře, jenže to nakonec jen zkazí. Jako kupříkladu to s tou žárovkou! Říkal jí přece, že to udělá! Ovšem, nepovedlo se, ale o to tu nejde. Důležité je, že mu nevěřila!
„Zase jsi utrácela?!“ vyštěkl, pohled upřený na dvě tašky, jež manželka přinesla. Vlastně si mohla utrácet, kolik jen chtěla, neboť právě ona byla jediný zdroj příjmů – tedy po tom, co onemocněl. Ničím jiným se však do bezúhonné Hedvy strefit nemohl.
Na vteřinku se jí maska vyrovnanosti ztratila. Jen jedinou sekundu zde stála pravá žena Josefa Veškrny, strhaná, nešťastná a vyčerpaná. Na pokraji zhroucení. Pak si velice silně skousla spodní ret a tvrdohlavě se přinutila masku opět nasadit.
Usmála se a pověděla: „Jen samé maličkosti. Nebude ti vadit, když na chvilinku odejdu? Nestihla jsem uvařit, skočila bych pro něco…“
„Stejně si děláš, co chceš, tak proč se ptáš?“
Jak se zdálo, byl dnes ve výjimečně dobré náladě. Laskavější souhlas již nejméně tři roky neslyšela.
„Tak pa, budu hned zpět.“
Jen cosi zabručel.
Hedva si ráda myslila, že ve chvílích, kdy její muž úmyslně slova zadrmolí tak, aby jim nebylo rozumět, říká něco pěkného. Něco, co říkával kdysi. Jistěže nebyla tak naivní, aby tomu věřila, avšak doufáním v to nic pokazit přece nemůže!
Ona to ale pravda byla.
Možná to tentokrát mohl říci nahlas, srozumitelně. Naposled. Ale to by také poznala pravdu o těch všech minulých rocích. A neodešla by. A ona musela odejít. Poněvadž chtěl být sám… Inu dobrá – skoro sám.
Malý poklop ve dveřích zavrzal a dovnitř přiběhl velký pes – kříženec bůhví čeho – celý zablácený a páchnoucí po psích voňavkách.
„Kdes byl, kamaráde?“ objal ho, polaskal po srsti a z jeho tlamy si vzal své noviny. „Tak se podíváme, co se děje ve světě, co říkáš?“ Pohlédl na titulní stranu `TŘEBÍČSKÉ JISKRY´.
„Trvalo ti to dlouho, co jsi dělal? No ano, už je to týden, musíme za noviny znovu zaplatit. Vsadím se, že jsi toho hlupáka musel dlouho přemlouvat, než ti je dal, co?“ Pes se mu uvelebil u nohou.
„Ach, Rolfe, mám divný pocit, víš? Nezvládám to.“ Pozvedl hlavu, strčil špinavý čumák do dlaně svého pána a začal mu ji olizovat.
„Vím, že jsem to říkal od začátku. Já vím. Říkal jsem `tohle není žádný život´ a tvrdil, jak to nemá smysl. Já si to myslel, Rolfe, opravdu ano,“ povzdychl si a podrbal psa za uchem, „ale teď… dal bych nevím co za to, abych to mohl vrátit a prožít ty tři roky jak nejlépe to jde… ne je zahodit!“ vykřikl, načež ho skolil záchvat kašle. „To ty plíce, Rolfíku.“ Vzhlédl k hodinám. Vteřinová ručička tikala a měla téměř tu moc hypnotizovat.
„Tři roky, Rolfe! Tři… Třicet šest měsíců… měl jsem tolik času! Tolik! A já je zahodil, nenáviděl jsem každý ten den… Rolfe, to je ale divný pocit. Co když umírám?“ pes zakňučel a čumák strčil pánovi do klína.
„Podle doktorů stejnak přetahuji,“ zamračil se, „nu což… ale ty jsi hodný, Rolfe…“
Vytáhl z kapsy zmuchlaný a ošumělý kousek papíru. Pročetl si ho a nakonec s obdivuhodným sebezapřením připsal post scriptum.
Jistěže by bylo romantické, kdyby to stihl. Kdyby jí to pověděl.
Ne že by se to stalo tehdy.
Avšak on k tomu nenalezl odvahu ani zbylé dny.
Neřekl to.
Ale napsat? Inu, k tomu je zapotřebí o něco méně statečnosti. A tolik by snad dohromady dát mohl.
|
J
|
osef strávil poslední dny svého života v místní nemocnici. Uběhl nějaký čas. Třebaže ty strastiplné dny byly pryč, Hedva nemohla zapomenout.
Lékaři ani na okamžik nedoufali v uzdravení, nepočítali s jeho vzchopením.
Ona ano.
Žili jeden pro druhého. Neměli děti. A Hedva Veškrnová nyní neměla nikoho, kdo by jí utišil.
Jistě, kondolovali jí všichni sousedé, příbuzní a přátelé… Povzbuzovali jí a hleděli na ní soucitnýma očima. Avšak cosi v jejich chlácholení bylo často nepřesvědčivé a neupřímné. Jí měl každý rád. Jí litovali. Ne Josefa. Rmoutili se nad jejím osudem. Zůstala sama, nemohla se vzpamatovat. Osud zemřelého je zajímal pramálo.
Ovšemže. Mohl si za to sám. To ta pýcha!
A ten dopis? Absurdní!
Proč to přijal tak lehce? Proč se nesnažil?
Dopis… hm. Byly to spíše poznámky, psané jen tak, jak přicházely na mysl. Nicméně byly to myšlenky muže, do něhož se v devatenácti zamilovala, za kterého se provdala a s jakým šťastná prožila celý život. Nebyla chvíle, kdy by litovala… snad ty poslední roky byly těžké… ale stály za to.
A nyní?
Co zbylo?
Byl na světě někdo, komu by se s tím vším mohla svěřit, kdo by to vyslyšel, kdo by chápal. Žil někdo, kdo ho miloval stejně tak jako ona? U nějž by to nebyla jen přetvářka?
Žádný takový člověk neexistoval. Ale… byl tu jeden pes.
Klesla na kolena a přitáhla k sobě Rolfův čumák.
Pes její duši ochotně poskytl potřebný azyl.
„Ach. Rolfe?“ strčila do misky s masem, ani se ho nedotkl. Už poněkolikáté. Vlastně od té doby nepozřel ani sousto. Pes stál u stolu poblíž starého Josefova křesla. Nepohnul se na něm jediný sval. Po dlouhých dvou minutách se sotva znatelně roztřásl a tichounce zakňučel. V tlamě držel noviny…
Hedva pevně stiskla zuby, zabraňujíc bradě rozklepat se. Uběhlo tolik dnů. Musí to přeci již překonat. Jít dál… kam?
Ale takhle to přece nejde dál. Nelepší se to. Je to čím dál horší. Měla by se z toho stát vzpomínka. Ona by měla naříkat, jak rychle je po všem. Měla by se za to kát. Bylo ovšem očividné, že její mysl zapomenout v úmyslu neměla. Chtějí jí snad ony myšlenky trýznit po zbytek jejích dnů??
„Rolfe! Pusť! Dej to sem…“ pokusila se mu z tlamy vyprostit starý hadr. Velmi starý hadr, jenž s trochou představivosti mohl mít tvar košile. A s velkou fantazií snad nějakou barvu. Pes neuposlechl, nepustil, nýbrž se do látky zavrtal tak důkladně, aby nezůstala sebemenší šance vyprostit ho z ní a s uspokojeným zakňučením zavřel oči. Jeho vyrovnanými oddechy se brzy naplnila místnost a v hlavě Hedvy, třeštící bolestí a nedostatkem spánku, vzbudila smířlivý pocit klidu.
Žena složila hlavu vedle Rolfa a tvář mu zabořila do srsti.
Usnula.
To ráno se Rolf neprobudil.
Tvrdili, že pravděpodobně zemřel hlady.
Hedva byla jiného názoru, jenž si však nechávala pro své nejtajnější a nejosobnější myšlenky.
Vzdychla: „Co jste mi to udělali? Oba dva?“ vstala. „Vy to máte lehké, vzdali jste to. Já tu musím být a bojovat,“ otočila se a opustila hřbitov.
Zpět