Lázně Kyselka

Kyselka patří k malým lázeňským střediskům z dob Rakouské monarchie. Kolem Bukové hory (Buchstein) s několika prameny vznikla vesnička Giesshübl lidově nazývána Puchstein. Hlavním pramenem je Pramen Ottův, nazývaný Buch-Säuertling nebo také Rodisfortet-Säuerlig. Po nevýrazném počátku nastal rozvoj poté, co si prameny pronajal roku 1867 Heinrich Mattoni, obchodník s karlovarskou minerální vodou. V roce 1873 si celé panství koupil a započal novou velkorysou výstavbu. Vedle stáčírny minerálních vod vybudoval celý lázeňský areál s lázeňskými domy, kolonádami a pavilony u pramenů, množstvím promenádních cest, altánků a vyhlídkových míst na lázně a řeku Ohři.

Celkový architektonický ráz objektů Jindřichova a Švýcarského dvora určují hrázděné konstrukce ve švýcarském stylu. V lázeňském parku byl v tomto stylu vybudován v roce 1880 i Picí pavilon (Trinkhalle) s verandou a třemi věžičkami. V témže roce byla vystavěna i drobná rozhledna. Vilemínin dvůr byl postaven v novorenesančním stylu, inspirací pro vnitřní sloupovou halu byla sloupová hala s vnitřními ochozy hotelu Grand ve francouzských lázních Aix-les-Bains. Hotel Splendide ze stejných lázní sloužil jako model pro vstupní halu Mattoniho novorenesanční vily (Zámečku) s honosnými prvky novobaroka (stavěna 1885-1886). Na skalnatém výběžku nad údolím byla vystavěna. V roce 1884 novorománská kaple sv. Anny. V letech 1897-1898 byl zrealizován projekt architekta Karla Haybäcka secesní pavilon nad Ottovým pramenem s barokizující kopulí. Stavby dokumentují vrcholnou éru Mattoniho firmy v letech 1880–1900.

Od té doby však význam lázní upadal. Značka Mattoni sice prosperuje dále, ale lázničky se rozpadají před očima. V dnešní době si je majitelé předávají jako horkou bramboru a turisté mohou jen za zvuku náklaďáků rok od roku sledovat postupné rozkládání jednotlivých skvostných staveb. Pokusy zachránit a obnovit chod lázní zatím nikdy neuspěly, můžeme jen doufat, že se něco změní než bude pozdě.

Mattoni a Giesshübl

(životopis Heinricha Mattoniho)

Kde se v Karlsbádu vzali předci Heinricha Mattoniho není známo. Předpokládá se, že jeho prarodiče přišli do slavného lázeňského města za lehko dostupnou prací. Dováželi minerální a užitkovou vodu do lázeňských domů a vyváželi odtamtud fekálie. Jisté je, že se jim v roce 1801 narodil chlapec, Karel Mattoni, a oni mu našetřili peníze na studium. Úspěšně zvládal učení a dostal se i do vyšší školy. Jelikož však pocházel ze špatných poměrů, „nevoněl“ svým spolužákům, byl nucen studia nechat. Stal se pekařským tovaryšem, namluvil si dceru svého mistra a časem zdědil pekárnu.

Se svou ženou Terezou zplodili dceru a dva syny, Karla a Heinricha. O Heinrichovi se traduje, že byl zlobivé leč inteligentní dítě. Už jako velmi mladý projevoval obchodní talent. Jeho otec se nikdy nespokojil se situací ve své pekárně a neustále se snažil zvýšit tržby. Nakonec se vypracoval tak, že již nepekl normální pečivo, pouze lázeňské oplatky, prý výborné. Sám se stal městským radním. Pekárnu měl zdědit starší syn, Karel. Heinrich měl studovat a stát se soudcem. Studia však nedokončil a stal se pouhým úředníkem. Podnikatelská vášeň ho ale neopustila, potřeboval pouze peníze. Proto se zasnoubil s Wilhemínou Knollovou, dcerou velice movitého městského radního, Petra Knolla.

Zasnoubením se dostal do společnosti a na jednom večírku poznal také doktora Löschnera, chráněnce knížete Metternicha, jeho lékaře a zdravotního poradce. Dr. Löschner zde mluvil o jedinečnosti místních pramenů (zvláště pak vyzdvihoval Buch-Säuerling – Ottův pramen v Kyselce), přirovnával vodu ke zlatu, které tu denně nenávratně uniká. Hovořil také o tom, že je nutné prameny chránit (v té době řádila úplavice). Mladého Mattoniho doslova učaroval a poprvé mu vnukl myšlenu zpeněžit minerální vodu. Poprvé také navštívil s rodinou Knollů Giesshübl. Následně si Wilhemínu vzal.

Heinrich se začal zajímat o pronájem Karlových pramenů. Předtím byl vývoz značně omezen, zvláště dekretem z roku 1718. A Karlova voda k tomu byla velmi drahá. Mattoni přemluvil tchána, aby se přihlásil o pronájem pramenů. Tak byl pověřen rozesíláním vody Petr Knoll. Ten však o tento post příliš nestál a ochotně poskytl peníze na pronájem svému zeťovi společně s Knollovým synem, Fridrichem. Roku 1854 se splnil Heinrichovi sen. Ve snažení neustal a zaznamenal obrovský úspěch. (Za 1. rok dokonce vrátil manželce věno.) Začal cestovat po Evropě a stavěl si dům v Karlsbádu ve francouzském stylu a přepychu. Narodil se mu první syn a on začal společně s vodou vyvážet také Karlovu sůl, mýdlo, pomádu a další. Tržby byly vysoké. Rozloučil se se svým společníkem, Fridrichem Knollem, který měl spíše umělecké zájmy a firmě nijak neprospíval. (Mimo to si bezpochyby vydělal peněz na celý zbytek života.) V té době se vytvářelo pevné přátelství mezi Heinrichem a dr. Löschnerem. Ten se stával nejuznávanějším lékařem v Rakousku, v té době přednášel na univerzitách v Praze a ve Vídni. Doktor, odborník v balneologii, se podílel na sepisování léčivých účinků Karlových vod. Spolu také navštívili v Giesshüblu barona Jana Viléma von Neuberga. Tento stařičký majitel lázní inspiroval Mattoniho svou koupí titulu. Heinrich napsal císaři, že z úcty k němu bude dodávat všechnu vodu císařskému dvoru zdarma. Obratem obdržel titul dvorní dodavatel. V tom roce prodal již přes milion lahví, cestoval i do zámoří, ale po prohrané válce, kdy celou zemi zamořil tyfus, byl nucen usadit se. Lázně zůstávali jako zázrakem čisté a Mattoni se začal zajímat o jejich okolí.

V té době lázničky v Giesshüblu chátraly. Starý baron zemřel a dědicové se hádali. Tak Heinrich navštívil nestaršího syna bývalého majitele. Prodat lázničky kvůli rodinným neshodám ovšem nemohl, ale k pronájmu rád svolil. Heinrich si pro tento plán získal i finanční podporu svého tchána. Mattoni v té době byl c.k. dvorním dodavatelem, prezidentem chebské obchodní komory, delegátem rakouské obchodní komory a tiskový mluvčí Kalových lázní v Paříži. Mnoho zásluh a také mnoho peněz měl na svém kontě. Dr. Löschnerovi se také vedlo. Musel však jako nejlepší dětský lékař v monarchii odjet do Vídně léčit následníka trůnu Rudolfa. Vrátil se až v roce 1866, sám však byl nemocný. Giesshübl se dostal do vlastnictví Černínů a až po dvou letech se Heinrich Mattoni dostal k pronájmu pramenů na Bukové hoře v Giesshüblu. Pachtovní protokol byl uzavřen v roce 1870. Velmi brzy se Mattonimu podařilo prodat milion lahví ročně. Omezil také kameninu a dal plnit hlavně do skla. V té době se mu narodili 2 dcery, Kamilka a Berta. C.k. zdravotní rada von Löschner (jak jej tituloval císař), usazen v blízkém Velichově, se s radostí podílel na zkoumání léčivých účinků a propagaci vody.

V roce 1873 koupil Heinrich Mattoni panství Giesshübl od Černína z Chudenic za 405 000 zlatých. Jako zástupce v lázních nastoupil schopný dr. Gastl. Tento muž se takříkajíc minul povoláním, doktor byl sice špičkový, ale spíše měl být architektem. Pro Heinricha ideální. Mattoni si zde začal stavět vilu a k panství připojil ještě část pozemků obce Radošov a nový pramen. Když přijela za dr. Löschnerem císařovna Alžběta, využil této situace a nabídl jí, že po ní pojmenuje pramen. Císařovna milostivě přijala a osobně se zúčastnila jeho svěcení.

A v Giesshüblu se mimo sezónu pilně stavělo. Pracovalo se na Mattoniho vile a lázeňském paláci s velkým společenským sálem. Vodu prosazovaly významné kapacity v oboru (např. primář pražské nemocnice profesor dr. Krombholc) a dr. Löschner napsal novou propagační publikaci, kterou jeho manželka přeložila z němčiny do angličtiny a švédštiny. Odbyt vody stoupal přímo zázračně. V roce 1876 se již vyváželo více než 4 miliony lahví ročně, takže vysoko předčili vývoz Karlovy vody, kterou Mattoni šidil. Proto také v roce 1877, když skončila pachtovní smlouva, získala pronájem pramenů firma Schotlander z Vratislavi za jednou takovou částku (7000 zlatých), jakou platil Mattoni

Heinrich si nedal pokoj a hledal co jiného by „obsadil“. Koupil si bahnisko nedaleko Chebu s malým praménkem. Z vody tu nevzešlo nic, ale s dr. Löschnerem začali zkoumat léčivé účinky rašeliny a úspěšně. Tehdy však Mattoni vážně onemocněl. Dostal zápal plic a angínu. Zdravotní potíže jej už neopustily. Heinrich proto odjel na jeden rok do Ameriky, z důvodu rekonvalescence. Nezahálel však ani tam a propagoval vodu ze své milované vlasti. Po návratu do Čech zjistil, že vodu nestíhají odebírat. Stáčírna jela ve dne v noci, vodu však nestačili odvážet. Tak se rozhodl, že postaví lanovku. Jako vrchního inženýra si zvolil Josefa Fortnera.

Mattoni se prozatím rozhodl opět dobýt Vídeň. Císařovna mu dovolila vystavit u jejího pramene svůj portrét a také císař nechal po sobě pojmenovat pramen. Heinrich byl jmenován císařským dvorním radou za zdařilou propagaci rakouského státu a habsburského rodu v zámořských zemích. Na oplátku Mattoni přispěl na stavbu železnice v Rakousku.

V Americe se mu zalíbily pláže a s dr. Gastlem (mezitím se stal starostou Radošova) se chystali vytvořit sluneční lázně. Doktor vybudoval umělý vodopád. A v sezóně byly lázně obsazeny do posledního místečka. Okolní kopce byly protkány cestičky s odpočívadly, kde se podávalo občerstvení. U řeky byly postaveny tenisové kurty a v dešti se dalo hrát v kryté hale. Byla zde čítárna s velkou bibliotékou. Večer ožila řeka lodičkami osvícenými lampiony. Nikdo z hostů se tu nenudil.

Mattoniho rodinu postihlo neštěstí. Starší dcera Kamila onemocněla a hrozilo, že brzy umře. Mnozí začali Heinrichovi vyčítat, že v Geisshüblu dosud nestojí kostel. Starý kostel byl v Radošově a k tomu ještě nový ve Velichově. Heinrich přispěl raději na obnovu radošovké školy. V té době se hraběnka Anna Nostitz-Reinecková rozhodla z vděčnosti za své uzdravení postavit v lázních kapli sv. Anně. Mattoni s Gastlem se dohodli, že nejvhodnější bude ji umístit na Křížovém vrchu, přímo na Bukové hoře uprostřed pramenů. Jelikož kaple nemohla být bez kněze, založil Mattoni nadaci pro chudé kněze, což obnášelo, že jim poskytl léčení a zaopatření po dobu sezóny za to, že každý den sloužili mši svatou.

Vývoj lázniček velmi ovlivnila jedna událost, tj. 50. výročí získání lékařského diplomu pro dr. Löschnera. Celé Rakousko se chystalo navštívit Giesshübl, kde se měly oslavy konat. Počalo se opravovat a přestavovat kde co, upravovaly se cestičky od Radošova po Andělskou Horu. Dva měsíce před oslavami však vypukl požár, který napáchal děsivé škody. Hrozilo přesunutí slavností do Karlsbadu, ale Mattoni rozhodl pro větší intenzitu práce a opravu stihl.

Heinrichovi zemřela dcera Kamilka a jistě to byla obrovská rána. Neznamenalo to však, že by přestal usilovat o rozvoj lázní, naopak začal myslet na vlakovou přípojku. Měla se stavět lokálka Loket – Karslbad – Giesshübl, ale bohužel na této dráze objevili ložiska hnědého uhlí. Mattoni měl již hotový železný most a pokoušel se v Praze získat přípojku do Vojkovic. Leč marně. Zemřel také Mattoniho dlouholetý přítel dr. Löschner, jenž si před smrtí nechal vybudovat hrobku ve Velichově. Mattonimu se podařilo získat od císařovny titul, ovšem přípojku v Praze stejně nedostal. Až v roce 1893 zavítal do lázní Otto Habsburský, následník trůnu. Po jeho odjezdu okamžitě obdržel povolení k přípojce. Jako hlavní inženýr byl povolán opět pan Josef Fortner. Otevření přípojky provázely obrovské oslavy, každý dostal najíst zadarmo.

Tak se Mattoni zasloužil o rozkvět unikátních lázniček Giesshübl. Jejich hvězda však zašla se stejnou rychlostí jakou vyšla. Heinrich Mattoni náhle zemřel 14. 5. 1910 po dlouhodobé nemoci ve věku osmdesáti let. Lidé želeli této ztráty a opěvovali jeho štědrost a dobrotu, vždyť jim zajistil práci a s ní hojnost. Byl pohřben v Karlsbádu a sním i sláva Giesshüblu.

Olga Tomanová