Kostel sv. Mikuláše pod Krudumem

Kostel svatého Mikuláše se nachází téměř na úpatí vrchu Krudum (838 metrů) severovýchodním směrem,zhruba 1,6 km od obce Hrušková. Vrch Krudum i existence samotného kostela je dodnes opředena řadou lidových báchorek o tajemných pokladech a postavách, vyskytujících se v okolí. Tajemstvím pro nás jsou i některá historická fakta.

Z dostupných materiálů víme, že kostel byl, stejně jako řada dalších nemovitostí v okolí města Lokte a nejen zde, předán do správy řádu Křižovníků s červenou hvězdou zhruba v polovině 13. století (ani zde se však autoři přesně neshodují, jedná se o léta 1246, 1247 a 1253). Jako pobočný ke kostelu sv. Václava v Lokti byl řádu předán králem Václavem I. a s ním několik dalších kostelů v blízkosti Lokte a Karlových Varů.

Základ řádu vytvořila v roce 1233 Václavova sestra Anežka Přemyslovna, svatořečená roku 1989, založením bratrsva s charitativním posláním, zejména prací v tehdejších špitálech. Roku 1237 bylo bratrsvo povýšeno papežem Gregorem IX. na regulérní řád. Do konce 13. století řád přijímal i ženy, od 18. století se pak řeholní činnosti mohli účastnit pouze kněží, nikoli amatérští pomocníci. Již v dobách svých začátků byl řád na našem území velice oblíben, zejména díky českému původu (současně se vznikem řádu do Čech přichází klaristky a františkáni). Brzy se tak rozšířil nejen na Moravu, do Slezska, ale i Uher a Polska. Popularita řeholníkům umožňovala získávat důležité kostely a jiné nemovitosti do vlastní správy. Součástí pracovní náplně se pak stávala i údržba svěřených farností. K významným sídlům patřila Praha (kostel sv. Františka), kde se řád trvale usídlil, dále Stříbro, Litoměřice, Cheb, České Budějovice, Hradiště sv. Hypolita na Znojemsku... Většina však vzala za své během husitských válek, toto období ovšem nezpůsobilo definitivní zkázu řádu, nadále přetrvaly slezské Svídnice, Boleslav, Vratislav, navíc přibyla i řada nemovitostí v záp. Čechách. V letech 1561-1668 dokonce velmistři řádu vykonávali úřad pražského arcibiskupa. Křižovníci s červenou hvězdou na našem území úřadují dodnes, s hlavním sídlem v Platnéřské ulici na Starém Městě v Praze.

V průběhu několika staletí ve středním a pozdním středověku probíhala v oblasti Chebska a Loketska intenzivní kolonizace, v jejímž důsledku docházelo k budování nových hradů, kostelů, rozšiřování měst a zakládání nových, v neposlední řadě k rozvoji obchodu a obchodních stezek. Kolonizace přišla v několika základních vlnách. Z německé strany např. rod Štaufů, Nothaftů, Pánové z Hartenberka;(Chebsko ještě v roce 1322 náleželo německé říši, avšak Jan Lucemburský jej v zástavě získal od Ludvíka Bavora) a z domácí strany: Hrabišici, Hroznata z Ovence.

Proč takto bohatý a na svou dobu poměrně rozlehlý kostel stojí zrovna na tomto místě? Kostel se nalézá v blízkosti staré zemské stezky vedoucí z Chebu přes Kynšperk nad Ohří, Šabiny, Vítkov, Hruškovou, Horní Slavkov, Bečov, Žlutice až do Prahy, která fungovala až do třicetileté války. Příznačné je jeho zasvěcení sv. Mikuláši, patronu všech obchodníků, jejichž řemeslo v dobách kolonizace zažívalo nebývale dobré časy. Vzhledem k archeologickým nálezům se můžeme domnívat, že zde již přibližně ve 13. století probíhala hornická činnost, těžba cíno-wolframové rudy. V průběhu archeologických výzkumů byla ověřována i možnost výskytu hornického osídlení v intenzivní blízkosti kostela, která by ovšem vyžadovala i hřbitov a případnou osadu u kostela. Tato teorie však byla vyvrácena.

Samotný kostel byl vystavěn na nevysokém pahorku, na skalnatém podloží. Zajímavé je, že část skály zasahuje do podlahy v hlavní lodi, aniž by byla zarovnána, byla přímo zalita vápnem jako součást podlahy(dokonce ji i přesahuje), do zbytku vápenného zálivu byly vysázeny čtvercové dlaždice. Podlaha presbytáře byla mírně vyvýšena. Architektonické zařazení kostela a jemu podobných je poněkud náročnější, neboť v době jejich výstavby na území Čech stále ještě vládl románský sloh, do myslí architektů už však zasahovaly gotické prvky, hovoříme proto o přechodném románsko-gotickém slohu. Jako stavební materiál byl použit lomový kámen, rozbor ukázal na použití karlovarského vřídlovce jako vápenné součásti malty. V současnosti v lokalitě můžeme nalézt částečně zrenovovanou zeď do výšky průměrně 2 metrů, z původních cca 5-ti metrů, východního okna v presbytáři a obou bočních vchodů do hlavní lodi. Jen velice zřídka byly nalezeny pozůstatky původní vápenné omítky. Odhadově se kostel zdvihal do výšky 11 metrů při délce hlavní lodi 1480 cm a šířce hlavní lodi 1260, u presbytáře se pak jedná o rozměry: délka 1050 a šířka 1020 cm, o šířce zdiva v průměru 115 cm. Části kostela dělil triumfální oblouk. Presbytář byl mírně vychýlen na sever. Oproti zaklenutému presbytáři měla hlavní loď nejspíše plochý trámový stop pokrytý mazanicí. Okna byla protáhlá, se zalomeným záklenkem, patrně vyplněná okenními výplněmi a vitrážemi. Střechu kryly s největší pravděpodobností hliněné prejzy, nalezeny byly ovšem i fragmenty břidlicovité krytiny, pravděpodobně pocházející ze saktusovníku. V nálezech se vyskytují i kusy roztaveného zvonu. Teorie zániku kostela, který musel nastat přibližně v roce 1500, neboť v roce 1525 už nebyl zaznamenán do Loketského urbáře, předpokládá rozsáhlý požár, který se buď stal zkázou kostela, anebo jeho zkázu dokonal.

Archeologické výzkumy na Krudumu probíhaly v letech 2002-2006, během této doby byla učiněna řada významných i zanedbatelných, rutinních i výjimečných objevů. Mezi ty zajímavější rozhodně patří nález kosterních pozůstatků dvou mužů z roku 2004 uvnitř kostela (pracovně zvaných Ignác a Koudy), první u severní zdi hlavní lodi, jeho hrob byl vyhlouben do podložní skály, druhý u hlavního oltáře v presbytáři, oba byli přibližně 165 cm vysocí. V kostele byli oba pravděpodobně pohřbeni záměrně. Dále to bylo 14 pohřbů novorozených dětí u vnější jižní strany kostela. Symbolika deště spadajícího ze střechy kostela měla dětem nahradit křest. Poněkud neobvyklým nálezem jsou pro archeology střepy z kachlových kamen, v rozsáhlejším časovém rozpětí (nejstarší z 2. pol. 14. stol). Je možné, že by byl v zimních měsících kostel vytápěn? Nelze si také stěžovat na nedostatek mincí (především z 13.-15. století), což ukazuje na období, kdy byl kostel nejintenzivněji využíván. Za zmínku stojí zdobená, bronzová kování knih, spona opasku nebo i kamenná hrací kostka. Připouští se, že potom, co kostel dosloužil duchovním účelům, byl kolemjedoucími kupci využíván jako zastávka k odpočinku během náročné cesty. Ani když zanikl nezmizel však kostel ze zmínek kronikářů úplně. V archivech byly nalezeny nemnohé zmínky o ruinách staré stavby, místo se lidem skutečně uchovalo v paměti ve spojitosti s Mikulášem. Dokonce odtud prý před Vánoci vychází a rozdává dárky hodným dětem. Jiné báchorky se zmiňují o pokladu ukrytém ve skále pod kostelem, nebo také o tajné komůrce s lahodným vínem, které střeží mnich (Archeologové hledali, ale nenašli... Je to beznadějné...). Nakonec keramika, nejčetnější složka v nálezech. Kuchyňská keramika 13. století je typická modrošedou a šedou barvou, způsobuje ji redukční vypalování. Jedná se především o hrnce s poklicemi, mísy. Obvyklou značkou této doby je kříž v kruhu. 14. století přineslo nový typ hrnčířského kruhu i nové tvary a typy keramiky (džbány, cedníky...). renesance přinesla změnu v technice výpalu na oxidační, spolu s ní nové, žluté až cihlové zabarvení keramiky. Na místě byla také hojnost barokních, zeleně a žlutě glazovaných střepů.

Jaroslava Trnková