Historie továrny na porcelán v Ostrově (Schlackenwerth)

Je to již šedesát let, přesněji 7. března 1944, co byly v koncentračním táboře v Osvětimi likvidovány dva transporty, ve kterých bylo přes pět tisíc českých židů. Tito židé sem byli převezeni z koncentračního tábora v Terezíně roku 1943. V jednom z transportů byla i paní Luisa Löwensteinová, vdova po spolumajiteli ostrovské porcelánky Rudolfu Löwensteinovi, a její mladší syn Bedřich. Staršímu synovi se ještě za včasu podařilo odjet do bezpečí. Sloužil v anglické armádě a po válce se nakrátko vrátil do Ostrova. Ve znárodněné porcelánce působil ještě nějaký čas ve funkci zástupce ředitele, později byl jmenován náměstkem podnikového ředitele Thunské porcelánky. Dále se odstěhoval do Kanady, kde si našel manželku a žil tu společně s ní pod jménem Bryan, které od ní přejal. Zemřel v roce 1984. Původ rodiny Löwensteinů je však v Hroznětíně, kde dříve bývalo židovské ghetto. Teprve Ludwig Löwenstein spolu s Josefem Pfeifferem starším založil roku 1873 v Ostrově továrnu na porcelán. Jeho syn Rudolf převzal závod v roce 1901 a zakoupil před rokem 1920 vilu v tehdejší Masarykově, dnes Nádražní, ulici. V rámci arizace byly zřejmě už roku 1939 vila i pozemky Luise Löwensteinové vyvlastněny, velmi nevýhodně musela přenechat Josefu Pfeifferovi i svůj podíl na porcelánce. V tovární značce PULS však iniciála jména Löwenstein zůstala. Rudolf Löwenstein, který zemřel roku 1923, je pohřben na karlovarském židovském hřbitově. Luisa a její syn Bedřich hrob nemají. Josef Pfeiffer se narodil 1.2.1829 a zemřel 24.7.1912 v Ostrově, kde je se svou ženou a synem pohřbený.

Přesně od 18. ledna 1873 byla vybudována továrna na porcelán v Ostrově, zapsána v rejstříku Obchodní komory v Chebu v roce 1874 jako "veřejná obchodní společnost". V této západočeské oblasti, vynikajícím zdroji surovin, s řadou tehdy už devíti prosperujících porcelánek, to byl logický počin, tím spíše, že tu byla k dispozici blízká železniční trat´ s nádražím, dostatek vody a paliva a také pracovních sil. Také pro obyvatele okolních vesnic, v nepříliš úrodné podhorské oblasti, to bylo velmi příjemné, nebot´rádi uvítali možnost zaměstnání. Do roku 1901, kdy řízení nad továrnou převzali Löwenstein a Pfeiffer mladší, tvořily tovární areál, od roku 1890 elektrifikovaný, tři kulaté pece a pec muflová, mlýn na porcelánovou masu, točírna, malírna a nově postavená pec na výpal kobaltových dekorů. Vyráběl se tady průměrný spotřební porcelán. Nástup nové generace znamenal pro továrnu nejen rozšíření a modernizaci provozu, ale také rozšíření a zkvalitnění výrobního programu. Jeho těžištěm se stal kvalitní dekorovaný porcelán jak běžný s tiskovými dekory, tak produkce s dekory na zakázku a dokonalé bílé nádobí, dodávané k dalšímu zdobení porcelánové manufaktuře a obchodu Josefa Bocka ve Vídni. V odborných publikacích se tak setkáváme s ostrovským porcelánem ve spojení s dekory Josefa Hoffmanna, Emanuela Josefa Margolda nebo Michaela Powolného. Příkladem této tvůrčí součinnosti je především jídelní a nápojový soubor MODERN (vláčných secesních obrysů) v několika variantách dekoru. Ostrovská porcelánka dodala bílé nádobí tenké, místy až průhledného střepu, v dokonalém provedení. Svědčí o tom i okolnost, že MODERN byl dodáván také proslulému Domu porcelánu Wahliss ve Vídni a v Londýně. Z této součinnosti vzešly, pokud víme, mokka soubor CALAIS, MERKUR a IMPERIAL z let 1911 - 1914. Hoffmannův a Margoldův dekor však už tu předjímá obrat od secesního, měkkého, spirituální atmosférou z přelomu století napojeného projevu k dekorativismu vídeňského geometrického ražení a výrazné barevnosti.

Ve vlastní produkci porcelánky před rokem 1918 se objevují další secesní tvary ve spojení s dekorem kosatcového či svlačcového květu a dalšími rostlinnými stylizovanými prvky, většinou v barevnosti zlata a kobaltu. Ani z tohoto období se však nezachoval větší počet výrobků. Nejpočetněji a nejlépe je ve sbírkách zastoupen nepochybně fond porcelánu z 20. a 30. let, který ve svých špičkových exemplářích pružně sleduje dobové výtvarné tendence. Počátečním problémem tohoto období byla pro porcelánový průmysl v pohraničních oblastech, které byly většinou v německých rukách, závislost na rakouských bankách a také nechut´k nové státní příslušnosti. Firemní papír ostrovské porcelánky s dopisem ze dne 21.8.1921 nese ještě stopy po neslněném přání: "Schlacknewerth bei Karlsbad-Deutschböhmen". Zakrátko však nastalo období konjunktury, otevřela se široká možnost reprezentace mladého státu a jeho kultury ve světě a ovšem vývozu hlavně skla a porcelánu.

Výtvarný styl tohoto období, v 60. letech nazvaný "art deco" , zasáhl výrazně i oblast porcelánové produkce. Na místo jednotícího secesního výrazu nastoupila mnohost inspiračních zdrojů. Historické vlivy i současný kubismus, fauvismus a expresionismus, motivy exotické i stroze geometrické v různých kombinacích. Ovlivňovány francouzským, vídeňským i německým dekorativním projevem, vytvářeli čeští, bohužel dnes pro nás většinou anonymní, výtvarníci originální návrhy, jejichž realizace - především v oblasti skla a porcelánu - získala brzy Československu světové uznání provázené širokými možnostmi vývozu. Vrcholnou prezentací stylu art deco se stala Mezinárodní výstava dekorativního umění v Paříži roku 1925. Po Francii tam Československo získalo nejvíce medailí. Široká mezinárodní konfrontace znamenala pro naše výtvarníky také setkání s novou inspirací - s formujícím se funkcionalismem, kladoucím důraz především na účelnost předmětů, kterou dekor nepotlačuje, ale zvýrazňuje. Po předcházejících kontaktech s vídeňským prostředím, jeho přísnějším, geometrickým tvaroslovím, nebylo těžké tyto tendence u nás dál rozvíjet.

Ostrovská porcelánka Pfeiffer a Löwenstein si právě v Paříži roku 1925 - vedle porcelánky z Lokte, Březové a Klášterce - dobyla nejvyšší uznání. Prezentovala se jídelními soubory klasicizujících tvarů zdobenými zlatým a kobaltovým dekorem s charakteristickými uchy ve tvaru blesku a také, m.j., šestidílnou, více než dvoumetrovou dekorativní vázou.

Špičkové výrobky ostrovské porcelánky z 20. - 30. let - až na výjimky – hladkých klasicizujících tvarů nesou všechny pro art deco typické dekorativní prvky: stylizované vegetabilní motivy i prvky geometrické, a to hlavně trojúhelník ve tvaru ostrého i zahnutého klínu, kruhy a kruhové výseče, plošné i reliéfní, leptané zlaté a platinové dekory. V malém měřítku byly vyráběny i tvary inspirované kubismem. Na počátku 20. let začala ostrovská porcelánka produkovat exkluzivní dekorativní porcelánové solitéry pod značkou ARS NOVA (nové umění). Patří k nim i dózy, vázy a dekorativní talíře, často s podglazurní malbou krajiny v jemné lomené barevnosti inspirované kodaňským porcelánem, podglazurní malbou solemi z konce minulého století.

Funkcionalistické tendence zhodnotila ostrovská produkce už pod značkou PULS především v hotelovém nádobí, např. silnostěnných souborech pro jídelní vozy a kavárny. Hladké účelné tvary zdobí obvykle jednoduchý decentní dekor nebo značky a názvy požadované objednavatelem. Vrcholný důkaz o pochopení požadavků, které kladl funkcionalismus - spojení účelnosti a estetické hodnoty, a to v nejběžnějším, všem dostupném výrobku – představuje ovšem ostrovský varný porcelán DIAMANT. Jeho výrobu klade literatura až do závěru 20. a do 30. let, ale zmíněný již firemní papír nese značku Feuerfestes Porzellan Kochgesschirr Diamont (ohnivzdorné porcelánové varné nádobí) už v roce 1921. Více než šedesát prvků, od hrnců a pánví, až po sítko na čaj, vyráběných v bílé a hnědobílé variantě vyniká čistými, účelnými tvary i detaily, výjimečně s jednoduchým reliéfním dekorem, poskytuje možnost libovolných kombinací a doplňování a mimořádnou odolnost. Slouží totiž dodnes. Znamená však také kvalitativní vrchol ostrovské produkce, který už nebyl překročen. V závěru 30. let byla dávána přednost levným, nenáročným výrobkům, jejichž dekor často ovlivňovaly nacionalistické tendence. Válka pak znamenala takřka úplné ochromení výrobní iniciativy i exportu. Omezila produkci na nejjednodušší nádobí pro armádu, lazarety, ubytovny.

Produkce krátkého poválečného období (1945 – 1948), kromě opakování starých tvarů a dekorů, není zatím dostatečně objasněna.

Výrobky ostrovské porcelánky byly opatřovány několika různými značkami – existuje jich zřejmě víc, než zatím bylo popsáno. Objevovaly se v nich iniciály jmen obou společníků : P a L a města : S – či celé Schlackenwerth, někdy ve štítku či s korunkou. Značka PULS, pod níž jsou ostrovské výrobky nejznámější, byla používána zřejmě později.

Porcelánka Pfeiffer a Löwenstein zaměstnávala v průměru 200 – 300 pracovníků, z toho takřka polovinu žen. Po osvobození se vlastníkem podniku s více než 150 zaměstnanci stal stát. V podniku, jehož vedením byl pověřen Ludvík Nový z Prahy, zůstalo kromě dělníků také 12 německých zaměstnanců, vedle toho 14 zaměstnanců českých. Poslední datovaná zakázka je z 5.12.1947. Poté byl provoz přesunut do továrny Concordia v Lesově. Závod porcelánky pak připadl jednomu odvětví uranového průmyslu Jáchymovských dolů. Projekty z posledního válečného období provozu na další, radikální modernizaci ostrovské porcelánky zůstaly nevyužity a ostrovský porcelán se stal sice zajímavou a významnou, ale nicméně definitivně uzavřenou kapitolou v historii města i českého porcelánu.

Tereza Bystroňová